Počítačové hry české provenience se jen málokdy vezly na aktuální vlně popularity toho kterého žánru. Hidden & Dangerous, Mafia, Vietcong, Original War a další – všechny mají jedno společné. Jedná se o originální a původní tituly, které se pokoušely se vydat svou vlastní cestou, po níž před nimi ve většině případů nešel vůbec nikdo. Brněnský tým Pterodon, tehdy ještě vystupující jako samostatné vývojářské studio, se však před deseti lety nevědomky pustil do souboje s multiplayerovými giganty Quake III a Unreal Tournament, které v té době válcovaly všechny prodejní hitparády. Nevědomky proto, že Flying Heroes původně neměla být multiplayerová řežba v arénách, nýbrž, podle slov tehdejšího šéfa studia Jarka Koláře, komplexní fantasy RPG s maximální volností pohybu, tak trochu ve stylu hry Elite. Ukázalo se však, že vyprodukovat takový titul bylo lehce nad možnosti brněnských vývojářů. Proto se rozhodli devadesát procent hry jednoduše zahodit a dále rozvinout pouze samostatný nápad se souboji podivných kreatur v bojových arénách.
-
ScreenshotyScreenshoty
Recenzi tehdy do Levelu psal Ondra Malý a hned na začátku textu si Flying Heroes rozřadil do několika škatulek a v jednom dlouhém souvětí trefně vyjádřil kladné i záporné vlastnosti jednotlivých bojujících frakcí. „Hra je jakýmsi mixem mezi starým Magic Carpetem a Quake, trošku okořeněným Descentem. Odehrává se v magické zemi Hesperia, kde poslední dobou vymysleli zajímavou zábavu – sezvou představitele nejrůznějších klanů do arény a nechají je pro své pobavení proti sobě bojovat. Na výběr máte čtyři různé strany – Sky Knights, což jsou panáci létající na obřích ptácích; jsou sice bezkonkurenčně nejobratnější, ale stačí jim pár ran a sype se z nich peří a teče krev; Lizard Raiders, kteří jsou trochu podobní Nebeským rytířům, létají ale na jakýchsi ptakoještěrech a jsou o něco pomalejší, jejich poletuchy mají ovšem dosti velkou výdrž a zbraně slušnou sílu; Hammercraft, stranu vyznávající technologii a létající na obrovských vzducholodích, mající neuvěřitelnou výdrž a silné zbraně; a konečně Magion, což jsou prostě mágové létající na kobercích či později v nejrůznějších neuvěřitelných strojích – okřídleném sudu a kočárku, Aladinově lampě či čajové konvici. Mágové roztomile vypadají, jsou rychlí a disponují slušně silnými kouzly.“ Podle tohoto popisu vám asi už došlo, že nešlo o žádnou vážnou, natož realistickou záležitost.
Na rozdíl od svých tehdejších souputníků se Flying Heroes mohla pyšnit daleko propracovanějším módem pro jednoho hráče, než pouhým sledem arén a módů, seřazených za sebe bez ladu a skladu. „Od vstupu do turnaje postupujete v ligách – železné, stříbrné a ve zlaté, kde se k vám přidá ještě i jeden pomocník – „wingman“. Samozřejmě, že zlatá liga není konec, následuje finále s hutným bossem, to už bych ale asi prozrazoval příliš... Podle umístění v jednotlivých zápasech dané ligy získáváte body; pochopitelně na konci ligy vítězí ten, kdo jich má nejvíce. Za získané body také dostáváte čas, který se hodí v pokladnici, kam se přesunete vždy po konci ligy – zde si můžete nahrabat penízky a diamanty, za které je možné upgradovat zbraně i poletuchu.“ I přes komplexnost hry pro jednoho hráče to byla sice důkladná, ale stále jen příprava na multiplayer. Do něj vkládali lidé z Pterodonu velké naděje. A po technické stránce se rozhodně nejednalo o špatný kousek. Nabídka módů byla pestrá – vedle klasického deathmatche se objevily i variace na last man standing, boj o vlajku, držení kontrolních bodů a dokonce i hry „na babu.“ Spojení mezi hráči bylo díky stabilnímu kódu vždy bezproblémové a servery byly rychlé jako blesk. Problém se však skrýval někde úplně jinde.
Jak uznal sám Jarek Kolář o mnoho let později, už základní koncept celých Flying Heroes nebyl dostatečně zajímavý ani pro vydavatele, kterým byla tehdy firma Take-Two. Hra se totiž dostala do obchodů prakticky pouze díky úspěchu Hidden & Dangerous a tomu také odpovídala nulová míra reklamy a vůbec podpory, které se Pterodonu dostávalo. Mnohem horší však byl fatální nezájem u samotných hráčů. Tak trochu ho předpověděl i Ondra Malý v závěru recenze, když prohlásil, že „stejně jako ve fotbale platí, že „obvykle vyhrají Němci“, platí v deathmatchi, že nakonec všichni skončí u Quake.“ A jak řekl, tak se i stalo. Nikdo neorganizoval multiplayerové turnaje. Nikoho nelákalo se v aréně proletět v čajové konvici nebo okřídleném kočárku. Důvody mohou být pochopitelně dvojí. Buď to tehdy hráčům nepřišlo natolik atraktivní, nebo to pro ně bylo naopak natolik jiné, že se Flying Heroes jednoduše zalekli. Lehce podružným důvodem také může být to, že hra měla v době vydání mírně přestřelené hardwarové nároky a na nejvyšší grafické detaily vyžadovala o řád vyšší PC, než její přímá konkurence. Ať už je ale pravda kdekoliv, jisté je, že z finančního hlediska se rozhodně o žádnou díru do světa nejednalo.
Vzhledem k relativnímu komerčnímu neúspěchu (byť samozřejmě nevíme, kolik kusů se ve skutečnosti prodalo) se ani neuvažovalo o nějakém pokračování. To by navíc patrně ani neprošlo bez výrazných úprav samotné herní náplně přes pterodonské designéry. Na druhou stranu se však nedá říci, že by to byl úplně zbytečný projekt. Zkušenosti, ať už designové, či programátorské, našly velmi rychle své uplatnění. Jak při pomoci studiu Illusion Softworks / 2K Czech s jeho hrami, tak při tvorbě jejich vlastní následné hry - Vietcongu. Pochopitelně mluvíme hlavně o složce multiplayeru, která byla v obou titulech velmi vycizelovaná, byť svého uznání se dočkala až právě ve Vietcongu. Z důvodu nízkého zájmu hráčů o Flying Heroes byly nakonec zrušeny plány na přidání dvou dalších multiplayerových módů formou volně stahovatelného patche a ani komunita nevyvíjela žádnou aktivitu, jak hru nějakým způsobem modifikovat. Jak vzpomíná Jarek Kolář, dnes se o hře mluví maximálně ve spojitosti s různými anketami typu „nejlepší hry, které nikdo nehrál,“ což je více než výmluvné. Schválně si zkuste po deseti letech sami otestovat její kvality v hratelné demoverzi.
Kam dál?
15. května 2012
Diskuze
sledovat diskuziAbyste mohli reagovat, musíte se přihlásit nebo se zaregistrovat.
kywi napsal 3. 10. 2010 v 10.36
téhle hry je veliká škoda.. Jako fanda multiplayerového běsnění s Descent mi FH opravdu sedla..
Možná kdyby pánové zkusili zapřemýšlet nad (dnes tolik "módním") remake.. třeba by to lidi via XBLA či PSN chytlo :)
red-icius napsal 2. 10. 2010 v 13.10
pamatuju, nejak me to tenhdy nevzalo, ale v hlave uvizla bez problemu..
Xspy napsal 5. 10. 2010 v 03.55
Myslím ,že téhle hry nebylo vůbec škoda . To že se vůbec dostala do distribuce byl zázrak . Spojení Magic Carpetu a Quake bylo smrtící tehdy i nyní ....