V místnosti sedí šest dívek různého věku. Jsou to Červené karkulky a ztělesňují jednotlivé fáze dospívání od malé holčičky až po skoro dospělou ženu. Každou z nich posílá zaneprázdněná maminka do lesa. Svěřuje ji vám, hráčům, abyste s ní procházeli (jít rovnou po cestě k babičce znamená neúspěch) hustým porostem, hledali čtyřlístky a interaktivní místa, kde dívenky rády poodkrývají své myšlenky a odhalují zákoutí svých nedospělých osobností, které čekají na opracování životními zkušenostmi. Nakonec odevzdáte svěřenkyni do náruče vlka, který...
-
ScreenshotyScreenshoty
Střih! Smáčené deštěm prochází Karkulky barevnou koláží babiččina domu, objevují nové místnosti, ale babičku neuvidí, pana myslivce odstřihli tvůrci úplně. Pořadí, ve kterém bezstarostně dětinská Robin, naivně romantická a pitomě nevinná Rose, chlapecky odbojná Ginger, emogotická a sebevražedná Ruby, žádostivě koketní Carmen a téměř dospělá a značně afektovaná Scarlet navštíví les, nehraje roli a záleží na hráči. Až však bude počáteční místnost prázdná a tichá, tak celou anabázi ukončí lesní výlet bonusové dívčiny. Je to ta v bílé košilce, která předtím tancovala v lese a sledovala sestry Karkulky, jak jedna po druhé padají do náručí různých vlků. Ta poslední, ta bělostná, jen ona nemusí potkat vlka, jen ona vidí babičku, právě ona se nakonec stane hlavním symbolem myšlenky, kterou tvůrci do svého díla vložili. Právě ona je zřejmě ta pravá Červená karkulka a její sněhobílé šaty potřísněné na konci červenou krví představují životní cestu, zkušenosti, poznání. Možná.
Já si s tebou hrát nebudu!
Tale of Tales nevytváří hry v pravém slova smyslu. Relaxační jakoby onlineovka The Endles Forest s jeleny, hřbitovní procházka s babičkou v melancholické pohlednici the Graveyard, ale i adaptace různých výkladů pohádky o Červené karkulce v The Path nesou společné atributy objevování a snahy o poznání...něčeho... Tvůrci tyto projekty za hry označují (alespoň formálně), můj osobní pohled se s tím neztotožňuje. Po dlouhé úvaze jsem nebyl schopen přesně vymezit, co dělá hru hrou, aniž bych neustále nenarážel na výjimky potvrzující pravidlo. Konfrontace The Path s jinými experimentálními formami interaktivní „zábavy“ také nikam nevedla. Znaky se neshodovaly, nebo byly přítomny pouze částečně.
Hráč sice ovládá postavičky a do jisté míry řídí jejich konání a směřuje k cíli, ale jejich pohyb je schválně toporný. Jistý herní mechanismus by tu tedy byl, ale proč je tak zcela záměrně pokažený, aniž by něčemu konkrétnímu sloužil? Frustrace z toho, že se všech šest Červených karkulek pohybuje nepřirozeně pomalu (a možnost alespoň trošku běhat The Path ve specifických chvílích úplně zakazuje) zůstane navždy pouze frustrací bez zjevného napojení na realitu či fikci, která by to ospravedlňovala. Bez dojmu hráče, že mu ta frustrace něco dává a přináší. Jak si v takové situaci poradit s hodnocením, když se domnívám, že číslo tady není na místě, aby nedošlo k bezděčné konfrontaci The Path s opravdovými hrami?
Záměrné rozzlobení hráče přes vysokou obtížnost či omezení pohybu je přitom samozřejmě běžnou součástí game designu opravdových her (simulátory, hororové hry) stejně jako snaha o vyvolávání pocitu radosti a zábavy. Je možné, že tedy vývojáři štvou hráče záměrně, aby na něj mohli v dostatečné míře emocionálně zapůsobit početné grafické projekce a zvukové a hudební ruchy doprovázející cestu lesem. Nezdá se mi to, ale lepší vysvětlení nemám, i když bych rád. Zcela upřímně to působí dosti lacině a prvoplánově. Jakoby se tím tvůrci snažili hráči schválně cestu k odhalení podstaty The Path zkomplikovat a neuvědomovali si, že hráč už vše dávno tuší a nakašírované obstrukce vidí jako pózu a zbytečnou manýru. Za herní nelze označit ani sbírání čtyřlístků v lese, protože je to pouze designová pomůcka vedoucí hráče lesem tak, aby nepřišel o žádné interaktivní místečko. A obrazovka s hodnocení úspěšnosti cesty, která vyskočí pokaždé, když dívenku dovedete babičce? To je prostě vtip, přímá a vědomá aluze na arkádové hry, s jejíž pomocí The Path vyjadřuje podporu mému pohledu a ze svého označení „hra“ si střílí. Moc jí to však nejde.
Umělecké vrtochy
Čistou pohádkovou formu Červené karkulky, která náboženskou symboliku a odkazy na podvědomé lidské pudy zcela ignoruje, tvůrci The Path zavrhli. Nechali se naopak inspirovat několika hlavními výklady, které příběh holčičky s červeným čepcem za dobu více než pětisetleté existence nasbíral. Podpořili tím svůj myšlenkový cíl - zpracovat abstraktně proces dívčího dospívání a poznávání sebe sama. Tématiku zvolili opravdu příhodnou. Spokojili se však se sadou už předložených výkladů, zjevná je zejména převaha freudovsko – jungovské linie interpretace, a nevložili do hry svůj pohled, nic nového, nic zajímavého. To, co prezentuje The Path, lze v pohodlí knih a internetu absorbovat za pár minut, navíc s řadou důležitých souvislostí, které produkt Tale of Tales ignoruje a navíc se to nesnaží vynahradit vlastní invencí.
Vše je bolestně okaté. Proč nejmladší Robin jako jediná vidí vlka ve zvířecí podobě na hřbitově, zatímco její starší sestřičky Karkulky už si vlka promítají do podoby chlapců, mužů a životních cílů, situací a postojů? Zhmotňuje se v tom symbolika sexuálního dospívání (červená je barva krve a symbol sexuality, Karkulka je panna, vlk - muž jako cíl cesty, který má do dívčiny proniknout) i hledání duchovní cesty, na jejímž konci čeká podle Junga pouze Ďábel, Karkulčin stín, potažmo otec, respektive mužská část její mysli - animus.
Jelikož archetypální symbolika vystupuje tak naivně do popředí, ztrácí tím The Path potenciál myšlenkově explorativního náboje a atmosféry. Dívku po dívce procházím lesem a zcela jasně a bez váhání mohu identifikovat použité symboly a cizí myšlenky, které se scénář ani nepokouší rozpracovávat a zůstává jen u základního popisu. Při nedostatku, snad až absenci hratelnosti, s náhodností výskytu hororových okamžiků v zádech a bez neotřelého pohledu na výkladově bohatý příběh Červené karkulky se z The Path stává experiment, zajímavý snad jen z hlediska koncepčního. Grafická stylizace rovněž něco do sebe má.
Částečný úspěch lze celému projektu přisoudit také ve zpracování osobností jednotlivých dívek, které skrze izolované věty a komentáře vystupují na povrch při cestování lesem. Kdyby byl právě tento aspekt základem celého projektu a hráč by s ním měl nějak pracovat, rozvíjet ho a modifikovat, namísto toho, aby bezděčně konzumoval jeden mrtvý symbol za druhým, tak by The Path byl krok vpřed. Tohle je pouze přešlapování na místě, které by rádo zaujalo myšlenkou, a přitom zcela kontraproduktivně vsází spíš na formu.
Kam dál?
Diskuze
sledovat diskuziAbyste mohli reagovat, musíte se přihlásit nebo se zaregistrovat.
alienhan napsal 29. 4. 2009 v 22.34
Prosím o radu, nemám páru, jak se to má hrát. Jdu po lese, najdu divadlo...nedělám nic, nic se nestane. Kliknu, nic se nestane. Enter nic se nestane. Jdu k vaně, televizi, kytičkám...klikám, enter, čekám...nic. Jdu ke studni...objeví se pohled trochu od země na studnu..a nic...
Hra se mi líbí, ale jak si mám hrát?! :-D
hempvalley napsal 6. 4. 2009 v 21.16
Petře Poláčku, ty buzerante ! ! ! takovej SPOILER JAK SVINA hned v prvnim odstavcu ! !! ! ! ! ta hra je hlavne o obevovani a o tom ze hrac vlastne nevi co to ma vsechno znamenat a ty to takhle zkurvis, fakt dik kriple!
(omluva vsem normalnim ctenarum: tohle jsem jeste nikdy neudelal, ale tady sem se musel zareagovat a zaregistrovat se jen kvuli tomuto, protoze takovej pripad novinarskce (recenzentske) negramotnosti a demence se jen tak nevidi) takze jeste jednou "diky" idiote radsi uz nic nepis
Ulrik_ napsal 7. 4. 2009 v 00.53
Čteš rozbor obsahu hry. To většinou jde bez konkrétního poukazování hodně špatně. U The Path to bez konkretizace nejde takřka vůbec.
Pokud si jdeš přečíst právě takovýto článek během hraní, zvláště během hraní tak specifické hry jako je tato, tak jediný komu můžeš nadávat jsi ty sám. Když už musíš nadávat...
Vojtzech napsal 6. 4. 2009 v 22.02
Jsi mimo, i kdyby ten spoiler napsal do recenze, což neudělal, tak by se to jistě dalo vyjářit, bez těch urážek a nadávek. To, že si se registroval, jen aby si vypustil tenhle shluk vulgarismů, jen svědčí o tvoji inteligenci...
Kdovik napsal 6. 4. 2009 v 21.55
Já myslím, že každému rozumnému člověku je jasné, že by neměl číst takovéhle rozbory, pokud hru ještě nehrál a nechce si ji zkazit. Ano, možná tě to překvapí, ale "Pod povrch" není recenze. Navíc napsat jednomu z nejlepších českých herních novinářů "už nic nepiš" je přinejmenším velice zajímavé.
P.S. Ty vulgarismy jsou na ban.
Editováno: 6. 04. 2009 v 21.56
hempvalley napsal 6. 4. 2009 v 22.54
oka omlouvam, reagoval sem v navalu vzteku a komentar podle toho taky vypada O:-) .. hru hraji.. zbyvaji me uz jenom dve karkulky a tento spoiler me zastihl opravdu nepripraveneho :'( kdyby to aspon bylo oznaceny jak byva zvykem a slusnosti.. nebo decentne vynechany jako na tiscali... to ze je p. Polacek jeden z top ceskych hernich novinaru je me celkem putna, udelal podle me velkej prehmat a vyzradil rozuzleni jedne z klicovych "hadanek" hry a to se proste nedela.. za vulgarismy sorry
_Thorus_ napsal 4. 4. 2009 v 13.49
Velmi zvláštní hra. Na začátku jsem vybral karkulku, našel v lese vanu, a nějakou holku v bílym, pak sem našel jezero s mlhou, nased jsem na lodku a potkal sem nejakyho tvora co delal mlhu, no a pak sem se probudil pred chalupov, ke ktere jsem šel asi půl hodiny, pak následovalo jen koukání jak jde karkulka pořád někam dál, pak začal lítat nábytek a byl konec. Může mi někdo vysvětlit o čem ta hra je??
Kdovik napsal 4. 4. 2009 v 14.09
O tom, že si máš dobře rozmyslet, za co dáš 10 dolarů.
Ale tak mladistvým intelektuálům se to očividně líbí :)
Ursus napsal 5. 4. 2009 v 07.09
Thore, ta proměna názoru je úžasná. Od fakt nelíbí až k aha ono to není tak špatné. :)
_Thorus_ napsal 4. 4. 2009 v 14.28
Tak jsem teď šel za tu nejmladší, asi hodinu jsem bloudil po lese a nacházel různý věci při kterých si vzpoměla na místnosti v tom domě, šel sem za tou bílou holkou a občas nasledoval ukazatele co se mi ukázaly na stranách obrazovky, no a ted uz vubec nevim kam jít. Zkusil jsem jít prostě po cestě, ale když jsem dorazil k babičce, tak se napsalo, že jsem neuspěl.
_Thorus_ napsal 4. 4. 2009 v 21.36
Tak jsem se do toho pustil, už mi zbývá jen poslení "karkulka" a ja to docela zajímavá hra. Když člověk pochopí o čem to je, pointu jednotlivých příběhů a celkovou symboliku, tak se z toho stává docela zajímavá hra. Jen škoda několika tecnických bugů...
mickthemage napsal 2. 4. 2009 v 10.09
Jung ako interpretacia The Path je interesantny a mozno trochu prehodnotim svoj nazor na Path... Moj prvy dojem po dohrani bol totiz, ze Cesta je vlastne babickina cesta zivotom, plna pokusenia, experimentovania. A ono posledne "dievca v bielom" v prvych pripadoch ako hlas rozumu, ktory dokazal doviest naspat na "spravnu" cestu. Kazda Karkulka prichodom do domu "umiera" - stava sa opat babickou, ktora premieta svoje zivotne utrapy.
To bol prvy dojem aj napriek tomu, ze rozne interpretacie Karkulky poznam zo skoly :) Nenchcel som sa ich prilis drzat. Avsak to najzaujimavejsie na Path som nasiel az po dohrati a rozhliadnuti sa po internete - rozne interpretacie od roznych ludi... Myslim si, ze to je to najhodnotnejsie a dava to cloveku nove prerspektivy na obsah, pripadne moznost si to prejst cele znova a opat porozmyslat.
Ad technicka stranka (resp. chodza):
Je zaujimave, ze pomalu chodzu som ako pomalu nikdy nevnimal. Zda sa mi divne poukazovat na to, ako na chybu. Preco? Podla mna to pomaha nasat atmosferu lesa a okolia postavy, a uz vobec to neposobi rusivo. Kam sa chce Polacek (alebo aj ostatni) ponahlat? :)
AnUub1s napsal 3. 4. 2009 v 23.36
mne chôdza nepripadala až taká pomalá i keď to pôsobilo mierne kostrbato,
ešte som len na začiatku hry (túlam sa po lese) takže nemôžem hovoriť o pocitoch s celej hry, ale...
hneď na začiatku som zišiel z cesty a až neskôr som si uvedomil, že je hrozne ťažké ju znovu nájsť, najprv ma to frustrovalo ale potom som si uvedomil že podobné pocity môže zažívať aj dievča v dospievaní - "zíde z cesty" (podľahne pokušeniu) ale aj keď sa už chce vrátiť spät len blúdi, nevie nájsť cestu naspät.
Znie to ako veľmi kostrbatá a nejasná interpretácia ale takéto pocity vo mne vyvolala táto hra, potom až tak nezáleží (i keď trochu hej) čo tým autori zamýšľali.
Ad absurdum, pri rýchlej chôdzi sa vzďaľuje kamera - "zneprehľadňuje sa orientácia" - kým rýchlejšie ide človek tým viacej stráca orientáciu o svojom živote.
Na záver keď počúvam "the Residents" očakávam od nich niečo iné ako od inej hudby, a myslím si že keď to dosiahnu komplikovane alebo "nepríjemne" je to tak lepšie ako keby to urobili ako všetci ostatný.
Nepopieram ale že to mohlo byť prvoplánové (The Path).
Editováno: 3. 04. 2009 v 23.45
tomus_ napsal 2. 4. 2009 v 10.18
To je hodně zajímavý pohled, korespondovalo by to s mnou vnímanou časovou asymetrií, kdy procházení lesa s nedospělou dívenkou je relativně dlouhé, zatímco poté, co potká vlka, už projde jen velmi krátkou depresivní, deštivou cestu k domku - může to tedy vyjadřovat postupně se zrychlující vnímání běhu času v životě (dítě vnímá, že čas běží velmi pomalu, čím je starší, tím ho vnímá rychleji).
Ursus napsal 2. 4. 2009 v 09.19
Pro mě jedny z mála (jediné?) "her", které se snaží o umění. Jistě, o umění se hovoří i v případě ICO, Shadow of Collossus, ale popravdě, to jsou primárně hlavně hry. Tady jsem měl pocit, že primárním cílem hra není. Je to asi jako koukat na české filmy 60. let. Na první pohled jsou to slátaniny bez děje, ale už na ten druhý vám nedají spát. Rozhodně je dobře, že se dneska na tomto poli snaží někdo o něco podobného a Tale of Tales držím palce.
JRygel napsal 15. 5. 2009 v 23.44
zajímavé ale bohužel naprosto nehratelné dílko, pro mě nejzkaženější pocenciálně výborná hra historie