Barrow Hill

O téhle adventuře jsem chtěl původně začít psát už minulý čtvrtek. Jenže přišla vedra a potom neplánovaně nabitý víkend. V pondělním dusnu odevzdávám jeden text pro Level a najednou je venku podezřele tma. Podívám se z okna a nad Dejvicemi visí zmuchlané bouřkové mraky, připravené tu rozpoutat prvotřídní divadlo. A skutečně, o pár minut později už začínají padat první kapky a právě teď tu solidně leje, okenními tabulkami třese hrom a já z toho okna lezu pryč, protože tohle je přesně čas, kdy psát recenzi na Barrow Hill.

Tak trochu jiný horor

Barrow Hill nezačíná jako většina moderních her. Roztřesené černobílé video, dokumentární kamera, cesta autem na anglický venkov - na první pohled něco jako pokus BBC o horor. Což není výsměch, ale snaha nějak ukotvit první dojem. BBC vnímáme jako jistotu serióznosti. U ní člověk prostě ví, že se bude snažit přijít věci na kloub, odhalit její skutečnou povahu, aniž by z takového odhalení dělala za každou cenu senzaci. Ale nikdy to není jen chladná analýza, BBC svá "odhalení" dokáže prodat. Teď samozřejmě těžko říct, jestli se Shadow Tor Studios podaří nějak výrazně prodat Barrow Hill, ale byla by škoda, kdyby nepodařilo. Protože:

1] jde o nezávislou hru a takové si hráčskou podporu zaslouží a potřebují ji
2] jde o jednoduchý příběh v neotřelém podání
3] jde o výbornou adventuru

Tohle není nabídka - všechny tři body tu do puntíku platí. Kde je ten rozdíl, který dělí Barrow Hill od záplavy podobných her z manufaktury The Adventure Company? Inu, přístup jeho tvůrců. Jinde vám scénárista napíše scénář, grafici nakreslí obrazovky, hudebník složí hudbu a programátor to všechno nějak poskládá dohromady. Z výsledné hry je pak na sto honů cítit, že jde o několik odlišných uměleckých kategorií, které si dohromady nemají co říct. Ne tak v případě Barrow Hill. Svou vnitřní integritou a technickým zpracováním mi hodně připomněla deset let starou duchařinu Amber: Journeys Beyond nebo třeba dávnou legendu Callahan's Crosstime Saloon. Jeho nadčasovosti samozřejmě nedosahuje (však to ani nemá v plánu), ale stejným způsobem v ní jednotlivé elementy pracují spolu, ku prospěchu hráčova zážitku.

Nejistota, strach, střídmost

A ten se točí kolem mohylových vrchů v jihozápadním cípu Anglie, celý během jediné noci podzimní rovnodennosti. Cestujete autem, když vám uprostřed lesní silnice vysadí elektronika. Nezbývá, než opustit jistotu vozidla a vydat se pěšky do temné noci. Člověk by přísahal, že v těch lesích něco je a trpělivě čeká, až sejdete z turistické trasy. Narazíte na opuštěnou pumpu. Narazíte na opuštěnou kavárnu. Jediný živý člověk odmítá vylézt ze své skrýše. Tohle bude setsakra dlouhá noc. Budete v ní potřebovat logický úsudek, budete v ní potřebovat GPS. Budete v ní potřebovat odvahu, protože smrt mlsně krouží okolo. Autoři pečlivě dávkují vyzrále nápady, jakkoliv nepůvodní v nich občas (ať už chtěně nebo ne) jsou. Kdo viděl Mlhu Johna Carpentera, určitě si během hraní Barrow Hill vzpomene na rozhlasovou moderátorku Maggie Smith. Co je důležité, všechno to zahrávání se záhrobím je podáno velmi systematicky a i pro skeptika (jakým je například autor této recenze) uvěřitelně. Veškerý postup hrou je přísně logický, a i když nutnost vracet se do dávno prozkoumaných oblastí, kde se v průběhu hry cosi změnilo, může na čas docela otrávit, neplní tahle vlastnost roli šikany, uměle prodlužující herní dobu. Jednotlivé scény jsou přesné, střídmé, účinné.

Není divu - na hře se totiž podílel vědec, skutečný archeolog zabývající se minulostí hrabství Cornwall, a tak jsme zase zpátky u zmínky o BBC. Entuziasmus hlavního designéra Matta Clarka nezná mezí a díky tomu je Barrow Hill prošpikován motivy, o které jiní herní tvůrci nezavadí, protože prostě nemají potřebné intelektuální zázemí, ze kterého by mohli vycházet. K tomu přidejte spoustu nelineárních hádanek a dokonce možnost použít v některých případech více různých řešení a vyjde vám hra, vedle které vypadá devadesát procent moderního adventurního trhu jako fronta na urážku hráčovy inteligence. Zásadní přednost hry - nezávislé, originální myšlení - je ale i její hlavní slabinou. Někomu totiž může připadat jako výpravnější flashová adventura na jedno zamračené odpoledne (ačkoliv délkou patří Barrow Hill v rámci žánru spíš mezi ty náročnější hry). Snaha vytřískat z minimálních zdrojů maximální prezentaci je samozřejmě sympatická a já osobně jí tleskám víc, než nabubřelé produkci velkých firem, jenže sympatie leckdy nestačí. Formálně není tahle hra nic, než nová verze Mystu, aniž by však měla šanci přiblížit se opulentnosti jeho čtvrtého dílu.

Žádný blockbuster, ale libůstka pro starou gardu

Je tedy na vás, čemu dáváte přednost, a jestli máte trpělivost nechat na sebe virtuální svět působit, když vám nenabízí dostatečně moderní tempo. Ono je to jako s knihami a Barrow Hill je něco mezi Crichtonem a Kingem, kdy z toho prvního si bere realistické ukotvení příběhu a z toho druhého schopnost nadhazovat zajímavé výchozí situace, ale nemá ani Crichtonovu sebejistotu, ani Kingův švih.

Přesto: zkuste si vzpomenout na nějaký opravdu dobrý strašidelný televizní film, který jste viděli a utkvěl vám v paměti ne pro litry krve, ale člověku vždycky věrný strach z neznáma. A teď si představte, že jste součástí děje takového filmu a máte možnost ho prožívat z vlastní perspektivy. Dokážete to? Tak vzhůru na Barrow Hill.