Damnation

Lord Prescott je pan továrník, vykořisťovatel a velký zloduch. Své zaměstnance přeměňuje na vraždící stroje a nevinné občany alternativních Spojených států pak otravuje jakýmsi hnusem, mutagenem PSI. Proti Prescottovi stojí partička odbojářů, správných chlapíků (i když mezi nimi je i jedna žena, ale to nevadí), v čele s kapitánem Rourkem (ne abyste si místo R přimysleli Š!). Prostředí hry je zasazeno do alternativní historické reality, kdy se ve Spojených státech za války Severu proti Jihu něco zvrtlo a dějiny se ubraly trochu jiným směrem, než jak je známe dnes. Jak nám profesor Emmett Brown z filmu Zpátky do budoucnosti vysvětlil, cestování v čase je věc velice ošidná! A alternativní realita nemá do cestování v čase tak daleko. Myslím, že i Albert Einstein (nebo to byl David Lister z Červeného trpaslíka? Je tak snadné si ty dva splést!) nám ozřejmil, že takových alternativních světů, realit a dimenzí okolo nás v čase sviští nekonečné množství, aniž bychom si toho kdy všimli. Naštěstí tu máme počítačové hry, které nám výlet do alternativních realit umožní.

Stojíme tedy na americké půdě ovládané zlotřilým zloduchem Lordem Prescottem, asi padesát let po válce Severu proti Jihu, která vlastně ještě neskončila. Je škoda, že světové dějiny sledujeme pouze z místa kontrolovaného Lordem Prescottem, protože co třeba taková Čína, či Sovětský Svaz na to? To by mě zajímalo! Ale to se zřejmě nikdy nedozvíme. Možná v jiné hře. Takže stojíme na prahu nového dobrodružství a rozhlížíme se, s čím máme co do činění.

Perský typ

Damnation se snaží plout na vlně populárních vertikálních stříleček (chodiček, skákaček). I když pro mě je to zkrátka typ Prince of Persia. Novodobé předělávky Prince jako Tomb Raider, Assassins Creed, nebo Uncharted, jsou přesným prototypem Damnation. Vývojáři z Blue Omega jsou nováčky na herní scéně, kteří dostali svou šanci k vytvoření velké hry po úspěšné modifikaci na enginu Unreal Tournament. Tudíž engine hry zůstává stejný a je to hodně poznat, textury, takový nepopsatelný design a styl je vyloženě poplatný Unrealu, což by jistě nevadilo, pokud by se v kritice nevynořila celá řádka ale.

Aj, aj, AI...

Celá hra je koncipována jako chodička/skákačka střílečka, kdy s partou souputníků procházíte levely a kosíte zástupy nepřátel. Nic víc, nic míň. Takže aby takový de facto primitivní obsah dokázal hráče přitáhnout po celou délku hry, je potřeba mít dobrou AI, která umožní nepřátelům skrývat se za překážkami, útočit zezadu nebo využít moment překvapení, atd. Bohužel, je vidět, že kluci z Blue Omega nemají ještě dostatek zkušeností, nebo snad jim Codemasters neposkytli dostatečné prostředky na vývoj? Protože AI v Damnation je tak slabá, že něco podobného jsem neviděl už dlouho. Vyspělejší AI snad disponoval i původní Doom. Ne, vážně, pokud nepřítele zaskočíte ze zálohy, klidně si k němu přijdete, on na vás číhá, stále kouká třeba z okna a vůbec mu nevadí, že mu někdo funí na záda. On má svůj úhel vidění a nic jiného ho nezajímá. Ba co víc, častokrát se stane, že i když na takového zaseknutého panáka začnete střílet, jemu to vůbec nevadí, neudělá prostě nic.

Stejně tak inteligence vašich spolubojovníků je velice pochybná. Panáci se zasekávají o všechno, o vás, o zdi, o schody, a chovají se prostě divně. Pokud např. máte za úkol někam dojít a vaši kamarádi se na to místo sami vydají, klidně se stane, že před vámi najednou z ničeho nic, nebo když se otočíte zády, postavičky zmizí, a v sekundě se objeví někde úplně jinde, na půli cesty ke kýženému cíli. Až jsem si skoro vzpomněl na mizející auta v GTA. Pamatujete? Ona tam jsou, ale jakmile se otočíte a vrátíte se? Jako by nikdy neexistovaly.

Velkorysý amaterismus

Vůbec celé pojetí hry působí na půli cesty mezi amatérským počinem a velkou hrou. Bohužel právě tato ambice “udělat velkou hru“ se Blue Omeze vymstila tak, že nemohu Damnation hodnotit jako kvalitní hru, dokonce ani jako dobrou hru. Co si totiž myslet o hře, která jako by se na nás vyřítila z dob dávno minulých? Možná to je paralela na časové piškuntále, spíš ne, ale Damnation působí jako mnohem mnohem starší věci, F.A.K.K Heavy Metal (2000), nebo třeba Drakan (1999), ovšem těmto dvěma nesahá ani po kotníky. Nedejbože, abychom Damnation srovnávali s takovými peckami, jako je nový Prince of Persia, Tomb Raider Underworld, nebo ještě o třídu výš na PS3 Uncharted.

Přitom hra jistými nápady oplývá. Máme tu např. motorku, s kterou se přemisťujeme do lokací, kde už musíme chodit pěšourem. Váš parťák, či parťačka naskočí na dost ulítlé vozítko a pěkně si to pelášíte cestami, tunely a skokánky, které tam někdo vytvořil asi jen proto, aby se ta cesta dala překonat pouze motorkou. Divné. Bohužel ale motorka má podivný způsob ovládání (může jezdit i po stěnách), nebo spíše fyziku, kdy vozítko tak nějak plave, nebo létá, než aby to vypadalo, že jezdí po drsném povrchu.

Vidím level veliký...

Co se dá pochválit, je rozvržení levelů. Díky tomu, že vidíte hodně do dálky, můžete pozorovat, jakou cestou jste se ubírali. Stoupnete si nad propast s vodopádem a díváte se do dáli, že od tamté vesničky jste přišli (kuk!). Jenže pro ty z vás, kdo jste hráli na PS2 God of War, vás něco takového nemůže ohromit. Zvláště při slabším grafickém zpracování, kdy sice některé monumenty, jako velké sochy a industriální stavby, vypadají hezky, ale celkově je grafika někde na půli cesty mezi profesionální a amatérskou, ostatně jako celá hra.

Kapitolou sama pro sebe je plošinkový herní princip. Většina destinací, kam se v levelu dostat, je dost podivně umístěna přes různé barabizny, nefunkční jeřáby, výtahy, skály a podobně, takže je potřeba zatnout zuby a vyskákat, kam se dá. A dá se po různých traverzách k tomu určených, nebo např. i odrazem od stěny (ale bohužel jen jedním). Jenže stejně jako celá hra, to se záhy stane velice stereotypním. Někam dojet na motorce, někde vyskákat nahoru a někoho zastřelit, a tak stále dokola. K tomu všemu působí dost nepřirozeně animace postav, kdy Rourek vyskočí na traverzu tak, že se postaví k stěně zády a zezadu na hořejší traverzu vyskočí, způsobem, že kotoulem se přitáhne nahoru? No řekněte, kdo by to dokázal? Superman? Nebo Chuck Norris? Možná...

Damnation je příkladem hry, která měla určité ambice, a po pravdě, dost velké ambice. Bohužel ty byly nad síly nezkušených vývojářů a doufejme, že se z toho do budoucna poučí. Není sice takovou katastrofou, jak by se z hodnocení zdálo, ale na druhou stranu je tu tolik lepších, mnohem lepších her. Damnation bych tedy nedoporučoval, snad jen ze solidarity k vývojářům a k jejich prvnímu velkému počinu.