Dracula 3: The Path of the Dragon

Hon na živé upíry se nevyplácí. Proč? Tak především na sebe berete obrovské riziko. Po nocích se honit za pražskými přízraky, lovit jednoho po druhém jenom proto, aby vás strážníci posléze zatáhli do lochu a blázince? Nebo hůř: můžete doopravdy zjistit, že zázraky se dějí, a přízraky Prahy v noci skutečně ožívají. Nepomůže ani sebevětší kříž, natož smradlavé česnekové korále. Komu to za tu námahu stojí, nepochybně se již nocí s lucernou plíží. Nám (herním fandům) stačí ke štěstí půlmetrová vzdálenost od gigantického řídícího terminálu, rozsvícené kontrolky, do bedny zastrčená ještě čerstvá placka ze studia Kheops, dobrodružná nálada (no ovšem!) a chuť jít po stopách oněm krvelačným bestiím. Vyplatí se? Magické číslo sedm hovoří za vše.

Kheops-Tepeš-Microids-Bible-Vlada-Yana-Brama-Română-Volsyho-Stokera

Kheops Studio je banda vývojářů s velmi úzkým profilem. Za těch pár let se pochlapila několika tituly onálepkovanými žánrem „adventure“. Což mnohé z nás těší, poněvadž je stále nad čím přemýšlet a řešení náročných puzzlů není nikdy dost. Na druhou stranu mě, coby fanouška tohoto tvůrčího týmu, docela štve, že nevidím posun. U Kheopsáků mi chybí vývoj, necítím, že by své děti – adventury – vedli za ruku k dospělosti. A je to škoda, protože by bylo nesmírně zajímavé sledovat příběhy postav, jež by ve vás zanechaly něco víc než jen pocit z dobře stráveného odpoledne. Nepochybně mi dáte za pravdu, že Kleopatra, Nostradamus či DaVinciho Rukopis byly dobře odvedené hry, ve kterých to občas dost skřípalo, leč jako celek držely pohromadě. Slza člověku ukápne, když si vybaví, jak málo opravdu pěkných nápadů zpozoroval v průběhu hraní. A povzdech se dostaví v momentě, když se zamyslím a dojde mi, že nebýt trendu „sekat to jak Baťa cvičky“, dát si čas a pohrát si s tím, mohly se nám už dnes servírovat královské hody. Promiňte, musím se vysmrkat… co naplat? I tak jde stále o dobré hry a vydavatelství Microïds (respektive MC2-Microïds, jeho kanadská filiálka) si je toho vědoma. Ostatně lidi, co mají na triku pecky stylu Amerzone, sérii Syberia nebo Still Life, by nevydávali nudné produkty.

Nalaďme příběh: v kůži Arna Morianiho, o němž se mluví jakožto o Ďáblově Advokátu, jste vysláni ze sluncem zalitého Vatikánu do zimou a mlhou prošpikované Transylvánie. Vaším úkolem bude vypátrat co nejvíce informací o Martě Călugarul (lekce rumunštiny: călugarul znamená mnich, mniška, svat-ý/á), jež se za 1. světové války v Rumunsku zasloužila o záchranu polomrtvých a léčení nemocných. Její smrt je však opředena nejedním tajemstvím a právě na vás bude, abyste si v tomto nehostinném koutu Země udělali jasno; jednak sami se sebou a pak v tom, zda-li onu národní hrdinku můžete jménem Církve prohlásit za svatou.

Mám-li zbořit mýtus mnou před chvílí postavený, pak ano, studio Kheops, navzdory své snaze vyrobit obdobný kus poctivě dobrodružného zážitku dle předepsané šablony, vyrobilo ve výsledku něco jiného, než jsem očekával. Něco, co s menší nadsázkou označím slovy: „touto adventurou se posouváte dál“. Kdo by kdy řekl, že použijete-li stejný model nefunkční a hluché atmosféry (znalci starších kheopsáckých světů souhlasně přikývnou) do prostředí, kde si hluchota s nefunkčností podávají ruce, že to bude konečně fungovat? A opravdu, rumunská vesnice Vladoviste, kde jako postava strávíte zaručeně nejvíc času, je zahalena v transylvánském oparu a rozsekána poválečným tažením, kdy bomby padaly jak déšť a dobrá polovina obytných domů se vedle sebe krčí jak nahaté pařezy. Vladoviste (jehož vylidněné uličky mi připomínaly virtuální protějšek skutečné Sighiṣoary, rodiště Vlada Tepeše), obklopeno lesy, hřbitovem, monumentálním hradem z 15.století a jediným velkým dopravním spojem, totiž železnicí, z níž houká takřka sporadicky, bylo konečně prvním místem, u kterého jsem nemyslel na ono obligátní: tady něco chybí. Ne, Vladoviste spí v torporu, protože tak má spát. Atmosféra, která by se dala krájet.

K čemuž přispívají další neméně důležité ingredience. Upíři, no jasně. Ruku na srdce, kdo ví o podobném fenoménu s natolik drtivým dopadem? Vampýrismus (ať už ho berete z jakékoliv stránky) zasáhl napřed historické postavy (z těch nejvíce provařených: Vlad III., Elizabeth Báthory), v závěsu se vezou spisovatelé (třebas Bram Stoker, Anne Rice) a za závěsem filmaři (Tod Browning, Neil Jordan). A to se dotýkám pouhé špičky dřevěného kolíku. Vampýry se dnešní svět jen hemží. O to víc dokážu ocenit snahu, když scénáristé nevytáhnou další příběh o tom, „kterak se mladý a pohledný muž zaprodal ďáblu, vzal na sebe podobu upíra a společně s novými kamarády-upíry počal terorizovat viktoriánskou Ameriku/Anglii“. Což mne těší. Příběhů s upírskou tematikou posazených do vědou striktně nahlíženého světa počátků 20. století, navíc těsně po masakru 1. světové války na rumunském území, to se věru dvakrát nevidí, natož hraje. Dochází k výtečné konfrontaci: na jedné straně vesničané, odříznutí od zbytku světa, napojeni na přírodu a pohádky, na straně druhé postavy s vysokým vzděláním, napájející mozky ráznou logikou a racionální skepsí, a na třetí straně stojíte vy-hlavní hrdina, zastupující Církev ve věcech nejvyšších, věřící v jisté nadpřirozeno, ale snažící se brát určité mýty z vědeckého hlediska a nepodléhat tak kolektivnímu bludu. Jak později pochopíte, právě to bude pro vaši postavu permanentní boj: je skutečnost skutečně taková, za jakou ji pokládám, nebo se mýlím? Hráč má na výběr se celému divadlu chechtat z druhého břehu, či se ponořit do hlavy vnitřně nejistého senzitivního kněze a nasávat onu rozpolcenost z plných plic. K tomu vám dopomáhej systém dobře napsaných dialogů, pohled z první osoby, puzzle-hádanky, odkrývající odvrácenou tvář víry a Bůh. Amen.

Rád bych ještě smeknul před Yanem Volsym, hudebním skladatelem. Je to přesně ten typ hudebníka, jehož tvorba nestojí na přeplácaných aranžích, ale na komorním působení několika dobře zvolených nástrojů, jejich akordů a tónů. Díky tomu vzniká ve hře to správné krizové pnutí (blíží-li se na obrazovku nebezpečí), pak náhlý pocit uklidnění (pročítáte-li např. dopisy) či navození pocitu dobrodružství, ať už zní tato formulace sebezvláštněji (většinou scény, kdy cestujete parním vlakem). Nemám-li se vyhnout příměru, zažíval jsem v určitých momentech obdobný pocit, jaký jste zažívali i vy při sledování Temného Rytíře, scén o Jokerovi a přece bez něho… fidlající housle. Zážitek z ještě nevyschlého pera Kheopsu je zrovna takový: skřípavý, skřehotavý a za uši tahající, ale stejně vám to nedá.