Glory Of The Roman Empire

Budovatelské strategie pracují s lidskou touhou po fungujících systémech. Chceme, aby věci pracovaly tak, jak mají. Chceme, aby vše navazovalo, vzájemně se podporovalo, rostlo. V žádném případě ale nejde jen o doménu pedantů a perfekcionistů – v budovatelských strategiích si můžete plnit sny, které se vám nedaří realizovat ani ve vlastním pokoji. Strop protéká a voda loupe tapety? Kamna netopí? Pod postelí si v prázdných PET lahvích udělali království švábi? No co, hlavně když na monitoru žije antická civilizace v plném rozkvětu a blahobytu. Ať už se s budovatelskými strategiemi znáte skrze původního Caesara nebo Sim City nebo rozkošného Constructora, nebo jste možná v životě žádnou nehráli, Glory Of The Roman Empire od Haemimont Games by vás teoreticky mohla zajímat.

Haemimont jsou Bulhaři, a když zmíním jejich předchozí hry – Keltští králové, Punské války, Tzar - pravděpodobně se ušklíbnete, jenže pak ještě zvládli udělat Rising Kingdoms a to byla panečku rána odnikud a strategie jako víno zároveň. Tahle partička vývojářů může navenek působit jako typická námezdní síla z východní Evropy, ale skutečnost je mnohem zajímavější. V Haemimontu mají nápady a nebojí se je použít. Mají i dostatek talentovaných mozků, v čele s legendou tamního fandomu. Na jejich tvorbu se můžete dívat skrz prsty, ale ať už máte sebedelší ruku, bude to dost krátkozraké. Přiznávám, Rising Kingdoms mě nadchla (jako většina výjimečných her, co přijde bez vyzvání) a vůči Glory Of The Roman Empire jsem tedy přistupoval s otevřenou náručí.

Pax Romana

A přiznávám – je to dobrá hra, ale po kreativní stránce spíš krok zpátky. Lze jí vytýkat věci, které bude jiný hráč považovat za přednosti – nevymyká se standardům, bere si tradiční prvky ze Settlerů a Caesara. Neurazí, neohromí. Neudělá vůbec nic. Spravujete v ní římské osídlení. Rozdělujete úkoly poddaným. Naplňujete jejich potřeby a přání. Kolikrát už jste něco takového dělali? Tady vás to čeká v technicky zdařilém provedení, s grafikou, na kterou se dobře dívá, i když postrádá výraznější ráz. Obyčejnosti se vymyká zvuková kulisa, kterou lze u strategií tohoto typu lehce přeslechnout, i když by měla plnit roli podprahového konejšení hráčova soustředění (jako to dělá ambientní hudba v určitých veřejných prostorech, například). Tady všechno zvučí, jak má, a je docela příjemné jen tak viset nad mapou a poslouchat klokot města.

Není spokojenost při visu nad mapou jedním ze znaků povedené strategie? Hmm…

Velkou frajeřinu Haemimonti vystřihli kompletní lokalizací do… latiny! Kromě latinského dabingu si můžete přímo ve hře jednoduchým stiskem ~ přepínat mezi anglickými a latinskými texty, což je pro většinového hráče možná ptákovina, ale já tedy neznám lepší způsob, jak samostudiem nakouknout do sice mrtvého, ale stále zajímavého jazyka. Až budete spokojeně listovat Uměním milovat v originále, ještě si na hodné Bulhary vzpomenete! Především je to ale asi jediná věc, která Glory Of The Roman Empire dodává tu „Glory“. Respektive ze hry dělá něco alespoň trochu osobitého.

ČT2, 14:20

Hratelnost je tu k dispozici jednak přes klasické „pískoviště“, na kterém si můžete dělat co se vám zamane, nebo ve scénářích, které fungují samostatně i provázaně a kampaň je svým způsobem docela fajn, protože poskytuje dojem kontinuity a naplňování velkého plánu. Škoda jen, že města jsou jedno jako druhé (ať už si je postavíte jakkoliv) a strategické výzvy se s různými oblastmi nemění. A pokud se snad třesete na pocit, že vládnete skutečné říši římské, tak na to rovnou zapomeňte – hra by se stejně tak dobře mohla jmenovat Glory Of The British Empire, jen by stačilo změnit textury. Můžete si samozřejmě koupit lyru a podpálit Řím, ale blíž se tu k nějakému autentickému pocitu nedostanete.

Jinak je tahle šedivá myš na bližší pohled docela hezká. Nemůže se možná rovnat s krajinami Black & White 2 (se kterou sdílí cit pro jednoduchý interface), ale třeba takový koloběh dne a noci tu vypadá opravdu dobře, zvlášť při zrychlení času, kdy pak kmitající panáci a prodlužující se stíny připomínají časosběrné záběry z dokumentů ze života hmyzu. Ono je to tu všechno vlastně takové dokumentární… přesněji řečeno, dokumentárně suché. Chybí velkolepost, chybí rozmach, chybí pocit ukotvení v historii lidstva. Kde je sakra Brian Sullivan, když ho Bulharsko potřebuje?

Aleia iacta est

Odstavec před finální tečkou si nelze nepoložit otázku, co tedy s hrou jako je tahle, když za dveřmi přešlapuje návrat legendy (nový Caesar) a potenciální hit (CivCity). Co tedy s hrou, jako je tahle? Budu doufat, že si odpovíte sami - indicií snad máte dostatek. Je spousta průměrných her, které nemá cenu hrát. A je několik průměrných her, se kterými ten strávený čas není vůbec žádná tragédie. Rozmyslete si, kolik toho času máte a jak moc si ho vážíte.

Přesto, jak už jsem psal onde u příležitosti Rising Kingdoms, Haemimont ví, co chtějí. Dokážou vydělat peníze (zatím jim předchozí hra vždycky zaplatila vývoj té následující) a ty pak investovat do vlastních nápadů. V Glory Of The Roman Empire se jich tolik nesešlo, ale ve svém žánru funguje jako hodinky. Neříkal tu někdo něco o fungujících systémech?