Lost: Via Domus

Seriál Lost získává pozornost diváků trikem. Příběh je vyprávěn na přeskáčku, divák vidí vyvrcholení určitých dějů, a teprve o mnoho dílů později je mu dodána informace, která vysvětluje dříve nepochopitelné události nebo postaví situaci do zcela nového světla. Touha po vysvětlení záhady a určitá důvěra v tvůrce, kteří ukázali, že umí překvapit, přitahuje lid každý týden zpátky k televizním obrazovkám a působí, že jde o jeden z nejúspěšnějších televizních seriálů současnosti. Není tedy divu, že jsme nečekali dlouho a bylo nám dopřáno potěšení zahrát si na motivy tohoto opusu hru. Jako mnoho jiných, které jsou založeny na slavné předloze z jiného média, dopadl Lost: Via Domus problematicky.

Elliott? Kdože?

Seriálová verze Ztracených staví na běžné situaci, která se zvrtne v cosi nepochopitelného. Let Oceanic 815 ze Sydney do Los Angeles je odkloněn z kurzu a ztroskotá. Lidé, kteří by se jinak vůbec neseznámili, se musí rychle rozhodnout, jaký postoj ke své situaci zaujmou. Vše se vyostřuje nástupem ledních medvědů, bunkrů s poetickými jmény, a cizích lidí, žijících v rádoby idylickém komplexu žlutých domků. Lost: Via Domus počítá s tím, že tohle všechno hráč už zná a snaží se mezi události ze seriálu vpašovat novou dějovou linii, příběh fotografa Elliotta. Toho hned první večer po ztroskotání napadne tvrdý muž v sáčku a požaduje, aby mu bylo prozrazno, kde je “ta” fotografie. Chudák Elliott má ale - jak jinak - amnézii, a tak vůbec nechápe, co to po něm cizí člověk chce. Zachráněn Sayidem se rozhodne zjistit, čím byl, a tak jeho ostrovní cesta začíná.

Nabídka nového příběhu je asi dobrou volbou, absence všech důležitých televizních scén však ne. Elliott zázračně mine, co důležitého se na ostrově stane, a přinejlepším se to dozví z kusých zmínek spolutrosečníků, a to i přesto, že některé události ze seriálu ovlivňují události herní. Člověk, který seriál nezná, si musí připadat značně zmateně a snad je mu i divné, že se všechny důležité věci dějí, když u nich není.

My nic, my jen trénujeme na ostrovní olympiádu

Dny našeho přítele Elliotta sestávají hlavně z běhání po džungli, hledání cesty v jeskynních komplexech a řešení elektronických puzzlů. Tyto minihry se stále opakují, přičemž hlavně běhání džunglí a jeskyněmi se brzy stane trochu iritující pro své primitivní zpracování. Mezi pobíháním se vždy odehraje nějaká ta interakce s ostatními trosečníky, jejich rozhovory jsou však velmi úsečné a hlavně na sebe špatně odkazují. Zeptáte-li se například Locka, co dělat s nefunkčním notebookem, odkáže vás na Sayida, přičemž Sayid řekne, že musíte jít za Lockem. Locke, který před minutou o noteboocích nic nevěděl, je najednou celý nadšený věnovat vám do něj baterii, kterou našel. Podobných okamžiků, ze kterých se tyčí poselství “jsem počítačová hra, musím ti zadávat úkoly a ty je musíš plnit, i když působí hloupě a nelogicky,” je bohužel více. Přitom bohatá a nedovysvětlená mytologie seriálu skýtá tolik záminek pro různé zápletky! A alespoň trochu nelinearity bychom si snad také zasloužili.

Přítomnost, minulost, Desmond, budoucnost

V seriálu se střídá ostrovní současnost s minulostí postav a obě časové linie se hezky proplétají, tvoří často paralely a pomáhají k hlubšímu pochopení postav. Ve hře zůstaly flashbacky zachovány, jsou ale spíše účelové, pomáhají Elliottovi rozpomenout se na minulý život a postoupit dál v ostrovní linii. Většinou se flashback odehrává v malém, ohraničeném prostoru, jako je místnost nebo balkón, kde je náš fotograf přítomen určitému rozhovoru. Hráč musí vyfotit správný moment, který je mu zjeven na několik vteřin jako roztrhaný obrázek a vztahuje se nějak k tomu, na co chce Elliott přijít. Protože se vždycky můžeme znovu podívat na roztrhanou fotografii, nejde o nic těžkého. Po vyfocení je možné místnost blíže prozkoumat, najít dokumenty odhalující drobnosti z minulosti postavy, dozvědět se něco z rozhovoru, rozhodně však nejde o komplexní druhou herní linii, jak by se dalo čekat s ohledem na seriál. Fotit jde mimochodem i na ostrově, zachycením typických atributů ze seriálu jako Katina letadýlka nebo Charlieho kytary se odemykají artworky ke hře.

Ztracení Ztraceni?

Via Domus není úplně ztracená hra. Kdo by se nechtěl pokusit na poslední chvíli namačkat 4 8 15 16 23 42 do počítače v bunkru, být překvapen Druhými, nebo se procházet po staré dobré pláži, kde se trosečníci ubytovali? Grafika je pěkná a hudba licencovaná, až člověka občas mrzí, že jen kvůli ní nevymysleli tvůrci lepší mezihry. Několik povedených momentů a dobře napodobená prostředí shazuje celkově podivná hratelnost, úkoly, které nejsou výzvou, ohrané minihry a hloupé záminky pro některé události. Je paradoxní, že seriál, který vynikl hledáním nových cest ve vyprávění, se spojuje s hrou, kde se to samé děje dost neobratně. Škoda snad, že se na ní více nepodíleli původní tvůrci seriálu...