Multiwinia
Vskutku: první zmínka o Multiwinii, pocházející z února loňského roku, neslibovala žádné zásadní změny oproti předchůdci, úspěšné strategii Darwinia, vítězi prestižního Independent Games Festivalu z roku 2006. Pouze pár menších úprav v hratelnosti, lehce pozměněné audiovizuální zpracování a přidaný multiplayer, který jako jediný prvek rozumně ospravedlňoval vydávání Multiwinie za nový titul. Společně se slibovanou singleplayerovou kampaní z Darwinie mohlo jít o zajímavý návrat k podařené hře, něco jako v případě rozšířené edice Zaklínače. Tak proč ho nezkusit? Vždyť multiplayer, jak ukázal vynikající DEFCON, zvládají ve studiu Introversion bez problémů…
A ani multiplayerová nabídka Multiwinie nevypadá na první pohled špatně: šest různých herních módů a pro každý z nich zhruba osm map. Problém je v tom, že všechny módy si jsou až příliš podobné. Vždy je třeba kontrolovat co největší území a zabírat různé klíčové body, ať už si k tomu zrovna autoři vymyslí jakékoliv důvody. Někdy za obsazení určitého území přímo přibývají body (King of the Hill), někdy se vyplatí kontrolovat mapu proto, že se v jejích různých koutech objevuje vlajka, kterou je třeba jako tradičně ukrást (Capture the Flag), jindy zase úkol spočívá v bránění solárních panelů, jež nabíjejí raketu, která musí co nejdříve odstartovat (Rocket Riot). Čili přestože nabídka herních módů vypadá bohatě, ve finále to málokdo ocení, jelikož se v každém z nich hraje podobným způsobem. Pochválit lze spíše různorodost jednotlivých map. Hráčovu strategickou dovednost prověří především ty, kde se vyskytují různé terénní nerovnosti či ostrovy, mezi nimiž je třeba rychle přepravovat jednotky. A to, vzhledem k obvyklému nedostatku většího množství transportérů, bývá poměrně náročný úkol.
Co příliš nepotěší, je absence slibované singleplayerové kampaně. Umělou inteligenci lze v rámci rychlých bitev vyzvat také, a ač je velice solidním protivníkem, přítomnost příběhových misí pouhý skirmish nevynahradí. Zato jako trénink poslouží výtečně – navzdory všem tradicím bych tentokrát možná doporučil po letmém zorientování zkusit nejprve nějakou multiplayerovou hru, jelikož při souboji s živým nováčkem máte větší šanci na úspěch, než proti minimálně chybující AI.
Kdo hrál Darwinii, tak může potvrdit, že se o úplně tradiční strategii nejednalo. Multiwinia na tom není jinak, a tak každému přijde vhod dvojice tutoriálů, která ho rychle seznámí se základy ovládání. Jednotky se nevybírají tradičním tažením myší, ale kliknutím a držením levého tlačítka na nějakém místě v prostoru – čím déle ho hráč drží, tím více okolo stojících jednotek označí. Zajímavý pokus o inovaci, leč podle mého názoru trochu zbytečný: když je třeba vybrat rychle větší skupinu, tak hráče tento systém spíše zpomaluje. Další změna už je zajímavější – pravým tlačítkem lze totiž z obyčejné jednotky udělat důstojníka, který následně dokáže buď sešikovat několik pěšáků do formace, nebo může automaticky posílat všechny jednotky z okolí na nějaké určené místo. Což se docela hodí, jelikož při dynamičnosti Multiwinie každá zautomatizovaná činnost hráči ulehčí práci a přidá trochu času.
Dynamičnost, to je klíčový prvek celé hry. V Multiwinii se netěží suroviny, nestaví budovy (až na výjimky v podobě občasného umisťování věží), hráčovou jedinou starostí jsou jeho vlastní jednotky. S nimi musí bránit vlastní stavby a zabírat ty neutrální, případně nepřátelské. Každá z nich má totiž svůj strategický význam: ať už portály, z nichž přicházejí posily, radary, které slouží k rychlému transportu, či solární panely v módu Rocket Riot. Abyste byli v jejich zabírání úspěšní, je třeba být při práci s vlastními jednotkami co nejrychlejší. Fatální ztrátou může být i smrt jednoho z „navigovacích“ důstojníků, pokud ji včas nezaznamenáte – zastavení přísunu vojsk do ohniska bojů totiž většinou znamená brzkou prohru.
Že to zní slibně? Ano, omezení stratégova rozhodování na práci s jednotkami není určitě špatný nápad. S podobným přístupem přišel World in Conflict – a uspěl. Bohužel, Multiwinie trpí oproti němu jedním zásadním nedostatkem. V rámci zjednodušování totiž nakonec zůstala primitivní až příliš. Nejvíce je to patrné na počtu druhů jednotek: jádro tvoří pouze klasičtí pěšáci, případně důstojníci. Další jednotky, jako transportér či granátometčíci, se objevují pouze občas jako bonus. A to je škoda – stále podobné bitvy, ač netradičně pojaté, se stále stejně omezeným množstvím jednotek, nikdy příliš nechytnou a poměrně rychle omrzí. WiC nabídl přístupnost, dynamičnost, ale zároveň hloubku; Multiwinii poslední položka bohužel chybí.
Ve finále tak Multiwinia přinesla spíše lehké rozčarování než nadšení. Přístupnost a jednoduchost se určitě cení, ale ne v případě, kdy se to s nimi přežene. První, druhou, třetí… možná i pátou hru to ještě nevadí. Ale pak přijde hra dvacátá s pořád podobnou taktikou a dvěma druhy jednotek a uvědomíte si, že už to taková zábava není. K čemu je pak dobré, že se ve hře občas objeví různé zvláštní jednotky, že tam padají balíčky s bonusy, které mohou zvrátit celou bitvu, že se na to dá docela dobře koukat, když vás příliš jednoduchý základ stejně dříve či později odradí? Multiwinia není špatná hra, ale mrzí mě skutečnost, že mohla být ještě mnohem lepší. Řekněte sami, dali byste za ní čtyři stovky, když by se vedle nabízel levnější DEFCON? Já bych váhal.
Verdikt
Strategie, která je lehce přístupná, dynamická, ale zbytečně jednoduchá. Škoda, jinak se totiž jedná o vítané zpestření omšelých principů real-timových strategií.
