Perimeter 2

Vývojáři bohužel právě svým úmyslem přizpůsobit hru běžnému hráči udělali celou řadu špatných rozhodnutí, která hru zadupávají hluboko pod povrch planety. Pro ty z vás, kdo o Perimeteru slyšíte prvně, vězte, že se jedná o originální RTS, která se snaží inovativními prvky nabourat to, s čím se v nezměněné formě setkáváme už od Duny 2. Předně v Perimeteru netěžíte žádné suroviny, jediným zdrojem energie jsou zde “Core“, základní stavební jednotky, které se zavrtají do povrchu planety a společně pak tvoří energetickou síť. Ta sama o sobě zásobuje vše, co dále postavíte. A zde hned narážím na první kámen úrazu. V jedničce byla síť zcela logicky provázána do související pavučiny, takže když vám nepřítel zničil jednu Core jednotku, měli jste problém. Kdežto zde si Core stavíte nezávisle na sobě a to prakticky znamená, že jakmile vám nepřítel zničí jednu nebo několik Core, nic tak hrozného se neděje, prostě si během mžiku (klávesová zkratka C) postavíte další. Tím se ztrácí skutečný význam slova strategie, už jen také proto, že není žádný důvod využívat možnosti zapínat okolo Core při útocích ochranný štít, který žere mnoho energie. Prostě o nějaké Core přijdete a hned si postavíte další, žádný problém.

Druhý příklad inovace a opravdu skvělý nápad Perimeteru je teraformace povrchu planety. K ruce máte vysavač, kterým pomocí myši luxujete planetu. V jedné poloze hlínu vycucáváte a v druhé ji zase na jiné místo vyplivnete. Teoreticky by se toho dalo využít k různým obranným valům, příkopům atd., ale prakticky vás k tomu nic nenutí, vyhrát se dá i jednodušeji. Jediným skutečným významem pro teraformaci je, že díky ní nalézáte různé krystaly zakopané pár sáhů pod povrchem v přesně vyznačených místech a ty sebou přinášejí vylepšování, např. síly atomové bomby nebo neviditelnosti atd.

Dalším problémem je upuštění od zajímavého prvku, kdy jste dříve mohli z několika jednotek poskládat vyspělejší bojovníky. To je zde zastoupeno pouhým přeměňováním jednotky z pozemní na vzdušnou. Stejně tak dost podivným nápadem je omezení výroby jedné útočné jednotky na jedinou továrnu. Zřejmě se tak autoři chtěli vyvarovat postupného chrlení jednotek, jak ho známe z konvenčních RTS. Ale takto je opravdu divné, když postavíte tři továrny (mohou být pro lehký typ, střední nebo těžký) a můžete mít maximálně 3 útočníky. Jakmile jeden odejde do věčných lovišť, teprve vytvoříte dalšího. Bohužel to ale neznamená, že byste museli nějak strategičtěji uvažovat. Celý problém je zakopán v nesmyslném chrlení jednotlivých Core, což je v podstatě obdoba chrlení jednotek a jejich hnaní do útoku. Jediná změna oproti jiným RTS je, že abyste nad protivníkem zvítězili, musíte se spíše ubírat cestou postupného zabírání území.

Hra má dvě kampaně a jako protivníci proti sobě stojí dvě frakce, které se při útěku z domovské planety a hledání “Nové Země“ oddělily a nyní spolu nesmiřitelně válčí. Jedna strana zvaná Exodus si libuje v teraformování povrchu planety, kdežto druzí Harkback jsou spíše vodomilní tvorové. Příběh by mohl být poměrně silnou stránkou Perimeteru 2. Začíná v podstatě tam, kde jednička končí, v novém domově, na nové planetě, ale celý příběh je vyprávěn nezáživně, naprosto neatraktivní formou, čistě odříkaným textem, který se prezentuje před každým novým levelem společně s ingame animacemi. Je to škoda, protože příběh svým vývojem a tak trochu tajemnou nezřetelností malinko připomíná vynikající seriál Battlestar Galactica, ale je to právě jeho špatná prezentace, jejíž vinou ani nemáte potřebu děj nějak výrazně prožívat a bojovat za hodnoty jedné ze dvou stran.

Špatný dojem nakonec ještě podtrhuje nepříliš dobré technické zpracování. Teraformace a engine hry snad nejsou samy o sobě technicky špatné, ale hra svou kýčovitě zvolenou barevnou paletou, texturami, grafickým stylem vypadá jako o mnoho starší dnes již freewarová Warzone 2100. A i když Warzone jistě nebyla špatná, v dnešní době to prostě nestačí. Světlejší stránkou by mohl být snad hudební doprovod, ale zase jen při prvním poslechu. Když se doprovodných skladeb nabažíte, začnou vám spíše lézt na nervy. Jedná se o změť ambientu, new age, elektronické hudby, která zase připomíná spíše mnohem starší herní počiny, jako např. Terminal Velocity nebo Descent. Ale ač ve zmíněných hrách byla hudba opravdu dobrá, jaksi i zapamatovatelná, zde prostě není, nemá žádné osobité melodie nebo rytmy, jen samá vata.

A taková je bohužel celá hra. Nakonec ještě musím zmínit nevyváženost dvou frakcí Exodus a Harkback, kdy právě Harkback jako vodní strana je silnější, protože vodní element se sám o sobě rozlévá, ať chcete nebo ne, kdežto suchozemští Exodus se proti vodě teprve musí bránit. Proto ani nemá valný smysl multiplayer, který je stejně dost odbytý, protože ve hře není ani přítomen program na vyhledávání serverů, zahrajete si pouze s kamarády přes ip adresu.

Celá hra tedy jako by byla šitá horkou jehlou, se spoustou nešťastných změn, které snad měly být důvodem k zavděčení se širšímu publiku, ale tenhle účel neplní. Vývojáři se měli držet toho, co bylo pro jejich hru zajímavé a jedinečné, když se právě toho zbaví a ještě svou hru předvedou v tak mizerném zpracování, nemohu Perimeter 2 hodnotit kladně.