Prey Recenze Prey - přišla revoluce?

Prey - přišla revoluce?

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

15. 7. 2006 22:51 23
Reklama

Tohle bude jednou v učebnici herní historie:

Pajzl uprostřed rezervace, na baru dva motorkáři a v jukeboxu Judas Priest. Deštivá noc. Popichování vyústí ve rvačku, teče krev bílejch. Potom začnou výt kojoti, táhne se to mezi bubnováním kapek na okna. POTOM probliknou světla, vypadne televize a naskočí monoskop. Útržek nouzového hlášení, ztratí se v šumu, rozjedou se první takty Don't Fear The Reaper od Blue Oyster Cult a najednou je tma, jen jukebox vytrvale rotuje čerstvě založenou desku a svítí do nicoty.

    All our times have come
    Here but now they're gone

Starouš Buck Dharma nebyl zrovna zázračný textař, ale v tuhle chvíli vám jeho písnička sklouzne po páteři jako kostka ledu. Mezi střešními trámy se rozsvítí zelené světlo a začne chaos. Bezmoc. Pobíhání mezi převrácenými židlemi, stoly, výherními automaty. Pruhy reflektorů a strach.

Pokud jste hráli demo, víte moc dobře, jak to bylo.

Pokud vás dostalo prvních dvacet minut Války světů, dovedete si představit, jaké to je.

Dáte si jablko, Izáku?

Když v té samé učebnici nalistujete pár stránek nazpátek - pořád jsme v sekci „střílečky z pohledu první osoby“ - najdete tam heslo Dark Forces. Dark Forces byla první taková střílečka, která hráče přiměla uvažovat ve třech rozměrech. Už nešlo pouze o koridory se dvěma, třemi patry a schodištěm. Úrovně téhle akce ze světa Hvězdných válek měly svou vnitřní logiku, návaznost. Dnes něco takového považujeme za samozřejmé, zhýčkaní produkcí Monolithu a Valve, jenže tehdy to bylo sice nenápadné, ale o to důležitější novum. Co se od té doby v žánru změnilo? Grafické finesy ponechme stranou, jde přece o zábavu a zírat na krásnou grafiku je zábavné tak možná prvních dvacet minut hry.

Nezměnilo se vůbec nic.

No vážně – nechme spát všechny Deus Exy a Shocky a upíry a Lovecraftovy noční můry, protože to jsou zhola odlišné žánry. V rámci akční zábavy z pohledu vlastních očí, co se změnilo? Přibyla akurátní fyzika, fajn. Tím ale výčet inovací končí. Half-Life ukázal, jak působivé umí být skriptované sekvence, ale ani gravitační flusbrok jeho druhého dílu není TAK zásadní objev, jako spíš chytrá hračka na jedno (designérské) použití. Teď je tu Prey a s gravitací si dělá, co se mu zachce. Stačí to na proklamovanou obrodu žánru?

Sej Ko No Pí

V první řadě je to solidní zápřah pro orientační i další smysly, tak trochu Neovo probuzení do Matrixu. Pokud se dokážete ztratit v libovolné misi původního Doomu, Prey vám připraví naprosté peklo. Ano, můžete tu chodit po zdech, můžete tu chodit po stropě. Můžete tu chodit po rampách, které se prostorami mateřské lodi (na kterou jste v prvních minutách hry uneseni) vinou jako horská dráha. Ano, určité body propojují portály, jejichž chování se k lidskému chápání má asi jako přírodověda pro 1. stupeň ke kvantové fyzice. Každý metr jednotlivých úrovní je navržen pokud možno tak, aby vám zamotal hlavu. Motání to ale není samoúčelné – když si zvyknete na určité místní zákonitosti, stane se cesta za záchranou světa podstatně schůdnější. A je to po většinu času paráda.

Prey dokáže okouzlit, pro výše zmíněný nekonvenční pohyb v trojrozměrném prostoru i lehkost, s jakou hráčům na talíř sází osvědčená klišé béčkových sci-fi o invazi mimozemšťanů. Dělá to po svém a dělá to dobře, a pokud si na cokoliv takového potrpíte, je z toho láska jako trám. Jen nemá dlouhého trvání, protože jako se okouká plážová blondýna, okoukají se i čachry s orientací. Po hodině hraní Prey obnaží kosti a člověku je najednou všechno jasné.

Tohle je obyčejná střílečka! Tohle mohl být dost dobře Duke Nukem Forever!

Little Indian Princess

V první řadě tu totiž jde o ženskou, indiánku Jen. Na tu má spadeno hlavní kabrňák Tommy a toho ovládáte kabrňáci vy. Stejně jako Duke nejde Tommy pro fuck daleko, ale oproti kulturistovi z alternativní budoucnosti má lehce zemitější kontury. Tommy vlastně vůbec není kabrňák, Tommy je loser a trouba, flákač z rezervace, odkud nedokáže zmizet. Teprve zelená světla mimozemského korábu řeší priority Tommyho zpackaného života za něj – musí zachránit Jen, všechno ostatní je podružné. Včetně sýčkování indiánského dědečka a jeho fixace na šamanské tradice. Koho zajímá minulost, když vaši lásku táhnou mechanické postroje kamsi do útrob gigerovsky bizarní lodě?

Dobře, není nutné se tvářit, že jde příběh hry nějak zvlášť do hloubky, ale kombinace indiánských motivů a UFO tu byla naposled… hm, v Aktech X? Každopádně Prey působí osvěžujícím dojmem, což je poměrně paradoxní, když z ní na sto honů táhnou devadesátkové kořeny. Je hodně brutální a korektní zhruba tak, jako je korektní Alexandr Lukašenko. Jinými slovy, dělá si co chce a po většinu času to není vůbec nic pěkného. Pokud vám stylizací nepadne do oka, můžete ji rovnou odepsat a věnovat svůj čas třeba SiN: Episodes. Prey je zároveň nepokrytě obscénní, už kvůli dveřím, které často vypadají jako něco od Cronenberga (a tudíž jako něco z lidské anatomie). A světe div se, opravdu to nepůsobí hloupě nebo jako honba (možná lépe řečeno honitba) za lacinou senzací a negativní reklamou. Ne, tahle hra je svá, což samozřejmě automaticky neznamená, že bude i vaše.

Kouřové signály

Díky božsky odladěnému Doom enginu Prey vypadá i šlape nádherně. Pokud vás třetí Doom minul, pravděpodobně vám na mnoha místech padne čelist, navíc Human Head přinášejí spoustu situací, které prostě berou dech. Skriptované scénky tu potkáte na každém rohu, ale fungují přesně tak, jak mají – jako vítané osvěžení řežby. Balanc mezi volným objevováním neznámého prostoru a úzkým „koridorem zábavy“ (který leckdo vyčítá half-lifovské Episode 1) tvůrci trefili na jedničku. Přesto, nic po čase nezabrání pocitu, že vlastně procházíte sice promyšlenou, ale fádní a nepříliš interaktivní architekturou, že hrajete takový divočejší datadisk k Doomu, že všechny ty neotřelé prvky neslouží žádnému „vyššímu“ cíli.

Rozhodují tedy sympatie. Za sebe říkám, že mě Prey bavila, až jsem tomu uprostřed všeobecného zklamání kolegů nechtěl věřit. Je dlouhá tak akorát, gravitační puzzly zdrží tak akorát, finále je tak akorát. Bavilo mě otevírat portály, bavilo mě pronikat do hloubi mimozemské konstrukce a postupně chápat její smysl a funkci. Systém reinkarnace zněl na papíře podezřele, ale v praxi zaručuje plynulý zážitek (pokud se tedy nerozhodnete reinkarnaci vesele zneužívat). Zatímco křivka mého nadšení u takového F.E.A.R.u s narůstající herní dobou spolehlivě klesala, tady kmitala nahoru a dolů jako gymnastka a skončila celkem vysoko. Za sebe tedy říkám, že jsem vůči Prey shovívavý. Za vás neříkám vůbec nic, protože to není moje práce.

Tak či onak, pokud byla na začátku řeč o učebnici herní historie, náš indián Tommy v ní bude vévodit kapitole 42, „levobočci Duke Nukema“.

Což 'de.

Prey
Windows PC
Xbox Xbox 360

Verdikt

Velkolepá béčková střílečka. Revoluce? Stěží. Zábavná hra? Bez debat!

Co se nám líbí a nelíbí?

Portály, gravitace, sci-fi motivy!
Omrzí.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama