Reklama

Obdobně jako druhá světová válka patří i Vietnamský konflikt v posledních letech mezi oblíbené lokace akčních her. Nebylo tomu ale vždy tak, prakticky až do vydání prvního dílu českého Vietcongu představovala tato válka tabu pro všechny vývojáře, za což pravděpodobně mohl i strach z reakcí americké veřejnosti. A když už byly před řadou let ledy konečně prolomeny, našlo se jen velmi málo videoher, jež by dokázaly z prostředí tropického pralesu vytřískat více, než průměrné hodnocení jak u kritiků, tak i u hráčů samotných. Dnes se podíváme na zoubek další z předlouhé řady pokračovatelů Vietcongu, Shellshock 2, který měl, alespoň podle vysoké ceny, ambice stát se černým koněm letošního jara. Nedělejte si ale naděje, ona trojka jasně svítící v kolonce hodnocení jasně vypovídá o kvalitách, jež si rozebereme v následujících řádcích.

Úvodní sekvence by přitom vůbec nenapovídala o promarněných šancích, hlavní postava, seržant Nate Walker, je povolán na vojenskou nemocnici, kde se má setkat se svým bratrem. Tedy s tím, co z něj zbylo, neb jeho sourozenec byl nasazen v neúspěšné akci na záchranu nebezpečné chemické látky, jež měla být použita jakožto eso v rukávu americké strany. Jenže ejhle, z bratra nejen, že se stala zombie, jemu se ke všemu podařilo utéct a začal nákazu šířit mezi ostatní. Zápletka na světě, nutno říct, že ne nezajímavá, stejně jako celý úvod. Po jeho zhlédnutí se ale dostaneme do zhruba pětihodinového zajetí krvavé nudy. A když říkám krvavé, tak to myslím doslova. Představte si šťávu z toho nejlepšího krvavého bifteku, vynásobte třistapadesáti, vytapetujte s ní veškeré obytné prostory v širokém okolí a dostanete se zhruba na desetinu objemu krve, jež se ve Shellshocku nachází. Důvod? Pánové tvůrci se snažili vytvořit co nejtemnější a nejhororovější atmosféru, k čemuž chtěli využít krom několika lekavých momentů i oněch krvavých elementů. Pravda, porůznu zohavená těla zcela zajisté do hororu patří, ale nic se nesmí přehánět. Nevím, zda trpí některý autor nějakou dosti zvrácenou úchylkou, anebo zda jde pouze a jen o silně naturalistické pojetí hry, ale mrtvola držící se za svá vlastní střeva a jiné chuťovky už mi přišly dosti za hranicí…

Oukey, naturalismus se sice hodí pouze pro silnější nátury, ale dá se překousnout. Co už se nedá jen tak přejít, je naprosto otřesný design úrovní a umělá inteligence nepřátel, jež se pohybuje kdesi na úrovni tučňáka patagonského, a to bych toto krásné zvíře nerad urazil. Stísněné lokace neumožňují prakticky žádné možnosti manévrování, chybí tlačítko pro skok, plavat se hrdina také nenaučil. Ostatně i postup samotný je přísně lineární. To by se možná i dalo překousnout, ale to by si tvůrci nesměli kompenzovat nedostatky intelektu počítačových bojovníků jejich počtem, takže se jich na vás valí houfy, hejna, stáda, zkrátka mnoho. Ba co víc, krom nízkého inteligenčního kvocientu byli nepřátelé obdařeni ještě pekelně přesnou muškou, s níž dokážou hlavního hrdinu postřelit na neskutečnou vzdálenost, i když se skrývá za bambusovou zdí a téměř nemůže být vidět. Ale nebojte, jejich ostrostřelba vám nemusí dělat starosti, neboť seržant Nate Walker, jakožto správný americký hrdina, dokáže pojmout tolik olova, že by se po návratu do Států mohl vydat rovnou do sběrného domu a za utržené dolary nakoupit značkové hodinky pro celou rodinu i sousedovic malého Mirka. Na všechny tři obtížnosti si tedy budete připadat jako na střelnici, kde není třeba vyhledávat úkryt, ale pouze střílet po všem, co se hýbe. Obtížnost trošku stoupne až v pozdějších úrovních, kde vojáky nahradí zombie, nejde ale ani v tomto případě se nejedná o žádný zásadní zvrat v hratelnosti.

Dobře, dobře, hromadu tupých, bezhlavých stříleček jsme tu už taky měli, co tam máme dál? Příběhová linie se dá dost dobře sledovat jen v úvodních minutách, následně se z dějových prostřihů stane nekonečný sled nadávek všeho druhu, jimž vévodí „F word“, které představuje zhruba padesát procent slovní zásoby zúčastněných postav. Když už by se mohlo zdát, že Shellshock už dopadl na dno kritiky a může se od něj odrazit směrem nahoru, přijde další rána pod pás. V těch „nejnapínavějších“ momentech se totiž autoři rozhodli využít interaktivních sekvencí založených na stisknutí daných kláves v určitém sledu po sobě, přesně po vzoru svého konzolového bratříčka. Být to jednou, dvakrát, mávnu rukou a pomyslím si, že tak nevýznamný herní prvek nebylo nutné nějak více upravovat pro PC, ale těch animací se ve hře nachází tolik, že se pro konzolisty dozajista zcela normální gameplay prvek stává pro pcčkáře noční můrou. Sekvencí bylo využito jednak při řešení nastražených pastí v džungli, jednak při přepadení nepřítelem, kdy si po správném počínání dokonce budete moci vybrat ze dvou způsobů zabití (ustřelení hlavy a umlácení pažbou). Úžasné.

Rád bych salvu neutuchající kritiky ukončil a pochválil alespoň audiovizuální zpracování, ale nemohu. Shellshock i na nejvyšší detaily vypadá, jako by byl jakýmsi poslem z minulosti, před pár lety by se na něj bezesporu pohlíželo jinak, dnes už jsme ale zvyklí na daleko vyšší standardy. V porovnání s úrovní grafických detailů jsou s podivem i minimální nároky, až se zdá, že se při vývoji zcela zapomnělo na optimalizaci. Z prohnilého bahna by Shellshock mohl vytáhnout multiplayer, jenž by herní dobu prodloužil alespoň na dvojnásobek zmiňovaných pěti hodin. Mohl, ale to by zde nějaký multiplayer musel být!

Zkrátka, autoři udělali doslova vše pro to, aby jejich dítko dostalo ocenění 18+, a to nejen díky doslova čirému naturalismu, ale pravděpodobně také kvůli tuposti ostatních herních elementů – proč kazit dospívajícím iluze, že? Ať tak či onak, Shellshock by nebyl úplně špatnou hrou, kdyby se prodával za budgetové dvě stovky. Jenže platit za pět hodin hrůzy a utrpení plnou cenu? Ne, ne a tisíckrát ne.