The Golden Compass

Zlatý kompas je dalším z rozšiřujícího se šiku fantasy filmů pro děti. Nostalgicky zavzpomínejme na nedočkavé čekání na jednotlivé díly veleepické ságy Pán prstenů. Bylo se skutečně na co těšit. Poslední filmy žánru fantasy se tento pocit snaží navodit alespoň podle trailerů, jenže dospělým divákům připraví ve většině případů zklamání, tedy pokud měli vůbec nějaká očekávání. A jak dopadla hra?Že by zlomila kletbu svých předchůdců? Podívejme se, co zase studio Shiny Entertainment napáchalo...

Přeminihrováno

Hned v první misi se vám dostane pod myš namakaný těžkotonážní lední medvěd s jménem jako břitva – Iorek Byrnison. Ten si na zádech nese malou člověčí kolegyni Lyru a jejího metamorfního démona Pan. Jejich první společné (ne)dobrodružství vám podobně (ne)dobrodružně doplňují nápovědy. Časem zjistíte, že je úspěšně proklikáváte, aniž byste registrovali jejich obsah.

Souboje jsou jako z filmu se Stevenem Seagalem.Zatímco bojujete s jedním nepřítelem, ostatní kolegiálně vyčkávají, až ho zabijete, a pak další, který je na řadě, decentně zaútočí. Iorek se snaží překvapit v tradičním sortimentů bojových pohybů i speciálním kombem, při kterém se občas zastaví čas a vy vidíte kvazi-spektakulární bojovou scénu.

Náplň misí vám zrovna husí kůži nevyvolá. Neočekávejte nic nového, ale staré, hráčským traktem tisíckrát prošedší úkoly typu „když se chceš dostat na druhou stranu té rokle, musíš hopsat po kamenech, když spadneš, musíš začít znovu“. Jak nápadité! Celou hru vlastně tvoří tato fádní intermezza a vy sice tušíte něco velkého v pozadí, ovšem hmatatelně se toho nedostává.

Mezi dalšímezihry patří například mačkání kláves podle pořadí, v jakém se objeví na obrazovce, to se svým dech beroucím průběhem může rovnat maximálně sledování tikajících hodin. Takový mačkací vodopád zažijete hned při první misi, kdy rek Iorek musí svalit gigantický ledový sloupec, aby vytvořil ponton.Ale hře bych křivdil, kdybych nepřiznal, že některé minihry nejsou zase až tak úplně tragické. Vcelku zábavné je, když vás už jakožto Lyru Iorek vyhodí na loď a vy musíte pomocí šipek udržet rovnováhu a postupovat směrem kupředu. Inu, proč ne, na chvíli to pozornost zbystří. Ovšem člověka překvapí, když hozením tří titěrných kamínků „ufikne“ obří vypasený stalaktit. Další minihry absolvované při „vzrušujících“ rozhovorech s okolními postavami v prostředí Lyřiny školy působí nevalně a občas jsou dohnány ad absurdum. Jejich násilné vnoření do hry je větší utrpení než poslouchání drbajících důchodců v čekárně.

Nejen to, jak vodit za ručičku

Všelijaké serepetičky, které díky úspěšně absolvovaným dialogům a minihrám získáváte a můžete aplikovat při následujících hovorech s NPC, se snaží pouze velmi uměle navodit pocit interaktivity. Lyrou sesbírané předměty můžete libovolně použít při dialozích s okolními postavami. Trochu divně může působit, když cca 11letá holčička užije parfém, aby vymámila informace z pingla či slouhy. Kdyby ho alespoň mohl člověk zpráskat gumovou vačicí (jedna z podob démona Lyry), ale autoři nás evidentně tohoto mocného nástroje pomsty ušetřili. Hlavou mi pak vrtalo, jak mohou pokerové karty ovlivnit váš úspěch při hovoru s nějakým náhodně stojícím učitelem. To samé se týká miniher, jež mají jakoby ovlivňovat finální výsledek rozhovoru. Jak? Bůh suď.

Linearita hry je silně podtrhnuta tím, že postavy vám vaše snažení zesměšňují, když vám přímo říkají nebo „napovědí“, co máte dělat. To znamená dvojitý nášup nápovědy ve hře, kde má každá situace přesně jedno řešení.

Jak nevolat o pomoc

Hratelnost je zklamáním na celé čáře, grafická stránka hry také příliš nenadchla, stále ale hoří malý plamínek naděje kvalitního ozvučení. V případě The Golden Compass plamínek přerostl v požár ohavnosti. Na první pohled silný výraz ospravedlňuje skutečnost, že film se známými a vcelku dobrými herci zaručí hře pořádný dabing. O jeho kvalitě se přesvědčíte, když například uslyšíte Lyru říkat „Iorek help.“ (Jurku, pomoz). Asi takto, bez vykřičníku, Lyra zoufale volá Ioreka o pomoc, když ji uchvátí eskymácký šaman. Dialogy, které alespoň podle textu mají obsahovat emoce, jsou ve své zvukové podobě ploché jako deska. Jestli jste viděli film a líbil se vám Iorekův drsný hlas, ve hře vás zklame - zcela postrádá šťavnatost.

Podobné zklamání zažijete u hudby. Na začátku se snaží vyvolat dojem epičnosti a velkého příběhu, ovšem pak obrátí směr a stáhne se do ulity bezbarvého pozadí, ve které zůstane. Věřím, že nebudu jediný, kdo ji milosrdně vypnul.

Co si s tím počít?

Jestli máte chuť hru skutečně hrát, pak se podívejte nejprve na film, protože to vám usnadní orientaci napříč charaktery a budete si moci lépe představit jejich povahy. Když zjistíte, že hra je o něčem jiném než film, buď vás to s konečnou platností odradí, nebo vám to dá podnět k tomu, abyste jí dali šanci. Jestliže dojdete zklamání na obou frontách, stále máte šanci třetí, u knihy.