slovo-prekladatele
S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl Článek Slovo překladatele

Slovo překladatele

libordworak

libordworak

2. 4. 2007 22:26
Reklama

Když se dnes člověk zamyslí nad podivuhodnou nepomíjivostí díla bratří Strugackých i v současném ruském literárním kontextu, a to nejen v rámci žánru, ale v rámci celé moderní ruské knižní kultury, musí si především položit otázku, co na jejich dnes již přece jen stárnoucím díle čtenářskou pozornost dál trvale poutá. Jsem téměř stoprocentně přesvědčen, že to není čistě scifistická rovina podoby jejich díla a rád bych toto své přesvědčení opřel o jeden velice důležitý výrok Arkadije Natanoviče, jenž zazněl hned v prvním rozhovoru, který jsem s ním někdy v 80. letech natočil. Zněl zhruba takto: Uvědomte si, že to, co píšeme, není pravá sci-fi.

Vědeckofantastická forma, kterou pro své prózy volíme, je jen jakýmsi trojským koněm, s jehož pomocí do čtenářovy mysli vpravujeme myšlenky, jimiž se on sám neustále zaobírá, ale které třeba není schopen či ochoten formulovat sám. K tomu už jen dodejme, že tenhle trojský kůň měl bezesporu mást i bdělou cenzuru. To se jednou podařilo a jindy zase ne. Příklad za mnohé – dobrodružný román Obydlený ostrov, ve výsledném tvaru koncipovaný jako napínavé čtení pro děti, měl původně podobu kratší novely. Z té ovšem fabule příběhu Ohňostrůjců, kteří propagandou, brutálně šířenou přímo do lidských hlav, manipulovali celý svůj svět, lezla až příliš nápadně. Právě proto ji bylo třeba epicky rozmělnit, aby paralela s tupohlavou brežněvskou propagandistickou mašinérií nebyla tak evidentní… A podobných příkladů bychom mohli uvést plno.

Dnes bych přirozeně mohl sám sobě namítnout, že „zakázanost“ mnoha témat, jichž se oba bratři ve svém díle dotýkali, je dnes minulostí a z tohoto pohledu jich tedy není zapotřebí. Jenže zaprvé si přesně tímhle jako novinář a překladatel, který se Sovětským svazem a Ruskem zabývá desítky let, nejsem tak docela jist (viz utěšeně košatějící autokratická moc Vladimira Vladimiroviče a bratří jeho), a za druhé vnitřní etický náboj těchto próz prostě míří dál a výš než jen proti utlačovatelskému bolševickému režimu. Míří proti každému útisku a každé totalitě. Tolik tedy o tom, proč jsou (samozřejmě dle mého soudu) Strugačtí stále čteni a tudíž vydávání. Pokud jde o ekranizace jejich děl, je situace složitější. Drtivá většina těchto filmů zcela zapadla a kina ani televize se k nim příliš nevracejí (Hotel u mrtvého horolezce, Špunt, Je těžké být bohem). Čestnou výjimkou je jedině Tarkovského Stalker – a zde je tedy jedno docela důležité svědectví o jeho vzniku.

Když jsme někdy koncem 80. let v pravidelném sci-fi čísle časopisu Sovětská literatura jako zajímavost zveřejnili třetí verzi scénáře Strugackých k tomuto filmu, hned při mé nejbližší návštěvě Moskvy mi Arkadij Natanovič na své poměry dosti tvrdě vyčinil a řekl, že před zveřejněním této verze jsme se ho měli zeptat, co tomu říká. (Připomeňme k tomu, že československá verze Sovětské literatury měla stejně jako další jazykové mutace – německá, francouzská, polská či maďarská – ústřední moskevskou redakci, která se tohoto opominutí dopustila.) Byl jsem touhle reakcí překvapen a starší z obou bratří mi hned vysvětlil, oč mu jde.

Během spolupráce s Tarkovským vytvořili Strugačtí celkem pět scénářů ale slavnému filmaři se ani jeden nezamlouval. Rezignovaní bratři mu tedy nakonec navrhli, aby si scénář s jejich požehnáním napsal sám, na ty své pokusy patrně rádi zapomněli. Což Tarkovskij rád učinil a nakonec tak na základě jednoho z nejznámějších románů Arkadije a Borise Strugackých vytvořil film, který z celé již připomínané plejády „strugackovských“ filmů nakonec přežívá a ještě dlouho přežívat bude jako jediný – zároveň ovšem jako součást základního kánonu světového filmu.

Inu jazyk filmu se od jazyka literatury přece jen dost podstatně liší…

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama