StarCraft byla první počítačová hra, kterou jsem kdy ukradl. V době, kdy mi vlastnictví vypalovačky bylo stejně vzdálené jako let do vesmíru nebo sex se ženou, jsem si ji za tehdy neuvěřitelných 400 korun nechal vypálit a poslat z Prahy. Originálka by nebyla o mnoho dražší. Bylo to i moje první CD a první hra na fungl novém Pentiu 166, které mi všichni kamarádi záviděli. A hlavně to byla láska na první pohled. Jakmile se ráno za rodiči zaklaply dveře, vyběhl jsem k počítači, abych s ní před školou ještě chvíli mohl být. Odpoledne jsem běžel ze školy jen kvůli ní. Peníze na svačiny jsme s kamarády utráceli v herně při starcraftových orgiích. To zlatomodré CD mám v šuplíku dodnes. Pořád funguje a občas ho i proženu, třeba jen proto, abych si pustil ty dodnes fantastické animace, které umím citovat nazpaměť. Teď se ale zdá, že po letech věrné služby možná konečně dojde zaslouženého odpočinku. Přichází StarCraft II a my jsme dostali betaverzi na hraní. Tak jsme hráli…

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Poctivě naladěné piano

Blizzardi zatím v rámci bety nabízejí k vyzkoušení „pouze“ multiplayerové souboje po battle.netu, takže na dojmy z kampaně si v tuto chvíli musíme nechat zajít chuť. Jinak jsou ale plně přístupné všechny tři notoricky známé rasy v téměř konečné verzi. Ladí se už jen detaily jako ceny jednotek a budov, doba jejich stavby nebo rychlost či síla útoku. Tvůrci nicméně v rámci patchů neváhají neustále upravovat i ty nejmenší detaily ve snaze o maximálně vyváženou hru. Protože vyváženost je tu absolutně vším a testeři z Blizzardu dobře ví, že v tomto ohledu nemohou být jen dobří, oni musejí být absolutně nejlepší.

Kdo si myslel, že po spuštění hry bude okamžitě jako doma, měl naprostou pravdu. Hráči znalí prvního dílu se naučí StarCraft II ovládat asi tak za 0,33 vteřiny, ti opravdu zkušení možná ještě o pár setin rychleji. Všechna tlačítka vypadají podobně, budovy i jednotky mají shodné rysy, rozvržení všech ovládacích prvků i ovládání samotné je totožné. V prvních minutách se proto dojmy omezí především na grafiku. Ta je sympatická, moderní a s patřičnými efekty, ale že by vám vyrazila dech, to asi nehrozí. Svým pseudo-3D pojetím plně odpovídá originálu a popravdě, například dostupné možnosti ovládání kamery, v podstatě shodné s Warcraftem III, jsou docela zklamáním. Také některé jednotky působí poněkud přerostle až neadekvátně (ano, na tebe se dívám, obludný a nechutný terranský Thore!). Celkově je to ale velmi slušný standard chlubící se hlavně velkou přehledností a víc než přijatelnými nároky.

Halíře dělají talíře

Po aklimatizaci na decentní faceliftovanou tvář začnou hráčovu pozornost upoutávat spousty malých, užitečných vylepšení. Některá jsou jen formální, jiná ale zásadně vylepšují herní zážitek. Dotýkají se snad všech aspektů hry a mnohdy odstraňují i nedostatky, o kterých jste vůbec nevěděli, že vás vlastně štvou. První StarCraft byl uživatelsky velice příjemnou hrou, ale jeho pokračování jde v míře promyšlenosti ještě o kus dál. Tady se zjevně přemýšlelo nad sebemenší prkotinou a tvůrce rozhodně nelze obvinit z lenosti při přejímání původního konceptu. Dva zergské příklady za vše – nyní můžete z hlavní budovy zadávat waypointy zvlášť pro drony a pro ostatní jednotky. A když kliknutím na ikonu larvy v hlavní budově naberete všechny tři najednou, nepromění se všechny ve stejný typ jednotky jako dřív, ale můžete si postupně naklikat, co z každé z nich chcete mít. Podobných zásahů budete postupně nacházet stále víc a vždy to bude příjemné překvapení i pro militantní zastánce originálu.

No a pak tu máme samozřejmě jednotky. Ty základní se v různě upravených verzích vracejí a přibývá i slušná řádka nových, které jejich celkový počet rozšiřují o dobrou polovinu. Navíc je prakticky každý nový přírůstek vybaven nějakou klíčovou schopností či dovedností, takže celkové možnosti kombinací a strategií se rozšířily ještě výrazněji. Stále je však mnoho z nich dostatečně univerzálních na to, abyste se nedostali do situace kámen-nůžky-papír, kdy umřete jen proto, že na danou jednotku nemáte konkrétní protijednotku. I to se někdy může stát, zejména na batlle.netu, kde hráči zkouší všemožné šílené kousky a varianty, ale vždy je možné odpovědět řadou způsobů a převzít iniciativu. Nemá smysl rozebírat jednu jednotku po druhé, od toho tu bude herní manuál, ale každopádně nyní existuje o poznání více různých cest, kterými se lze vydat, což pestrosti zážitku hodně pomáhá. Chytré kombinace jsou však nutností a s armádou vojáků od jednoho druhu si říkáte o kosmické Waterloo.

Když se dva perou, jeden umře

Momentální verze battle.netu nabízí souboje 1v1, 2v2, 3v3 i velké bitvy všech proti všem. Pro vyzkoušení hry se stal ideálním mód jeden na jednoho, kde se lze nejlépe seznámit s různými taktikami, osahat si všechny rasy a získat důležité zkušenosti. Ve StarCraftu II funguje systém různých tříd, do kterých jsou hráči děleni podle svých schopností, takže jsou partie alespoň přibližně vyrovnané a většinou, i když také ne vždy, máte reálnou šanci skórovat. Postupné prokousávání se žebříčkem hráčů až do elitní osmičky a následný boj o postup do vyšší ligy je pořádně návykový a o každé vítězství se už kvůli tomu poperete.

O tom, že každá rasa bude plnohodnotným soupeřem pro ostatní, asi nikdo nikdy nepochyboval, a v reálu to tak skutečně je. Velké množství jednotek znamená neustálá překvapení a jen málokdy se opakuje vícekrát stejný model. Někdy vás až zaskočí, s čím vším vás zručný protivník dokáže rozdrtit a jak originální nápady se objevují. Skutečně tu snad neexistuje jednotka, která by při chytrém použití nemohla být pro nepřítele fatální, od mariňáka a zerlinga až po ta největší monstra. Multiplayer je nicméně sázka do loterie a tak jedna strategie může být v jedné hře úspěšná a hned v té příští fatální. Zatím se zdá, že se podařilo celkem úspěšně odbourat model několika málo strategií, které na sebe hráči stále dokola aplikují. Mimo to se před každým duelem dozvíte, který z hráčů je s ohledem na počet vítězství a bodů v žebříčku favorizovaný a jak moc.

Ve dvou se to lépe táhne

Zážitek z kampaně, která nabídne podstatně klidnější hru a bohatou příběhovou náplň, se pochopitelně bude dost lišit. Frenetické multiplayerové bitvy, kde je každé zaváhání smrtící, asi hráčům preferujícím ekonomickou expanzi a dobře opevněné pozice moc vyhovovat nebude. Ty, které vír online bitev neláká, ovšem zatím nemáme jak utěšit a nezbývá než čekat. Lze snad jen konstatovat, že se na kampaň těšíme minimálně stejně jako oni a její rozdělení na tři části nás minimálně stejně štve. Každopádně už nyní jsem ochoten prohlásit, že tohle bude svojí pestrostí a promyšleností jedna z nejlepších multiplayerových strategií na trhu. Ne-li ta nejlepší, i když to už záleží spíš na žánrových a dalších preferencích.

Během testování jsem se setkal i s názory některých kolemjdoucích mudrlantů ve stylu: „To je vono jo? Vždyť to je úplně stejný! To bych teda čekal víc za těch deset let, to je přece tak strašně dlouhá doba…“ Ono se opravdu změnilo jen málo z podstatných věcí a i oddaný fanoušek je při reálném střetu s touto skutečností poněkud zaskočen, navzdory tomu, že je tento fakt již delší dobu dobře známý.