Zaklínač 2 - první dojmy

Charismatický bělovlasý zaklínač Geralt se vrací v novém příběhu ze světa, který tak dovedně ve svých povídkách a pětidílné románové sérii vykreslil Andrzej Sapkowski. Znamená to návrat drsného fantasy světa, který sice obývají vedle lidí i elfové či trpaslíci, jsou však vzdáleni tolkienovským stereotypům – a v kulisách fantastiky se rozvíjí víc než klišovitý heroický příběh zápletky politické, mocenské a morální. Nečernobílý svět a nutnost složitého rozhodování s důsledky patřila k hlavním lákadlům Zaklínače, nejinak to bude i ve dvojce. A k tomu tradiční porce postav, které nejsou ploché, ať už pocházejí jako pěvec Marigold, čarodějka Triss nebo Sheala de Tarcanville z původní knižní série, anebo z pera scenáristů CD Projektu. Měli jsme možnost otestovat preview verzi Zaklínače 2, která obsahovala prolog a první kapitolu. A ačkoliv zatím vládne přísné informační embargo na příběh, dojmů se přesto za dva dny hraní nasbíralo až až...

Geralt ve službách krále

Rozsáhlé interaktivní vzpomínání na události ve službách Foltesta, krále Temerie, slouží jako perfektní úvod do hry, takže se necítí ztraceni ani ti, pro které by byl Zaklínač 2 prvním setkáním se Sapkowského reáliemi. Čerstvý královský pobočník by sice rád strávil den v objetí sličné Triss, kterou anglicky mluvící svět zná jako Merigold a Češi jako Ranuncul, ale král si žádá jeho přítomnost. Vše je připraveno ke zteči hradu, v němž rebelové drží dvojici Foltestových levobočků. Hned v prvních pár minutách se tak hráči dočkají efektního průchodu nesmyslně obří obléhací věží, v jejíchž spodních patrech umírají pěšáci, zatímco šlechetní rytíři rokují ze střechy o dalším průběhu bitvy – a brzy dojde i na test zaklínačových šermířských schopností. Ideální čas seznámit se s novým bojovým systémem.

Geralt jako mašina na zabíjení

Šermování bylo v Zaklínačovi 2 mírně zjednodušeno, ale i tak vyžaduje promyšlený přístup: zuřivé klikání šarvátky s chytrými nepřáteli nerozhodne. Geralt má nyní k dispozici dva druhy útoků – rychlý sek namapovaný na levé tlačíko myši a mocný, ale pomalejší švih pravým tlačítkem. K tomu může odrážet nepřátelské zbraně, vyhýbat se efektními kotouly a využívat zaklínačských Znamení (nejznámější Aard je k dispozici už od prologu). Zaklínač v lehké zbroji je rychlejší než většina lidských protivníků, ale bojuje většinou proti přesile nepřátel, a ti dovedou spolupracovat, využívat štítů a přepadnout hráče ze dvou stran, takže je nutné chytře manévrovat a nepouštět se do bezhlavých šarvátek. Dojem ze solidní AI kazí jen fakt, že mají někteří nepřátelé předskriptovaný "revír" a hráč je tak může mnohdy udolat hit and run taktikou: hned v úvodu se to podařilo u strážných, kteří se na dohled téměř k smrti zraněnému zaklínači otočili a pomalým krokem se vraceli hlídat balistu, zatímco hráč s ulehčením pozoroval, jak se Geraltovi automaticky doplňuje zdraví.

Geralt si umí vybrat cíl

Zpočátku působila v bitvách obtíže i Geraltova tendence přeskakovat mezi nepřáteli – teoreticky by se měl automaticky zaměřit na nejbližší cíl, ale ne vždy je jeho rozhodnutí zcela logické a náhlá otočka dozadu proti doposud opomíjenému soupeři může znamenat i rozhození kamery, která náhle snímá Geralta ze zcela nevhodného úhlu. Čím méně zběsilým stylem hráč bojuje, tím jsou tyto problémy méně časté – a takřka vymizí ve chvíli, kdy si začne sám vybírat cíle a uzamkne na ně zaklínačovu pozornost stiskem Alt klávesy.

Geralt není Garrett

Ne vždy bude mít Geralt k dispozici celé zaklínačské vybavení s užitečnými lektvary a dvojicí mečů – průchod kobkami tak nabídl úplně nový herní zážitek. Plížící se zaklínač působil trochu jako karikatura sebe sama. Hora svalů nalepená na zdi nevypadala zrovna nenápadně, a tichému postupu vpřed nepomáhaly ani pokud nečitelné reakce na prostředí: kliknutím myši někdy Geralt takticky zhasl pochodeň nebo se ukryl za blízký sud, mnohdy ale namísto očekávané akce přeskočil k úplně jinému objektu a bylo po plížení. Úplně nejotravnější situace nastala v okamžiku, kdy zhruba metr za zády nic netušícího biřice odmítl po kliknutí nepozorného drába omráčit, a místo toho zvolil kotoul k blízké mříži – snad podobné lapsy budou ve finální verzi spíše výjimkou – a na rovinu, snad si nebude Geralt až příliš často hrát na Garretta...

Geralt „na férovku“

Když dojde na chlapské vyřizování účtů zblízka, překvapí Zaklínač 2 systémem založeným na včasném mačkání správné klávesy ve správný okamžik. Je to možná trochu přízemní a zavání to odbytím pěstních šarvátek – zároveň to ale umožňuje i jejich zajímavější scénář, jako ten, kdy Geralt nafackuje nejprve příliš aktivnímu prokurátorovi, a pak i mistru popravčímu. Jistě: smilníky má málokdo v lásce – krom milenek samotných, to dá rozum – ale že by se měli za trochu vášně věšet?

Geralt se dává do práce

Úvodní pasáže nabídly pohled do centra města Wyzimy a temerského královského hradu. Ačkoliv šlo o logicky vybudované lokace s řadou efektních míst, pohyboval se Geralt více či méně koridorem a nepovinný úkol se nabídl snad jen jedinkrát. Po prologu se poněkud zpomalilo divoké plynutí děje a Zaklínač 2 se ukázal méně jako akce a více jako RPG. Průzkum lesů v okolí malého městečka přinesl řadu překvapení: ať už to bylo přepadení bandity, objevení magického zřídla, v jehož okolí se pohybovali zmutovaní pavouci, či jeskyně plná nemrtvých, kteří žili schovaní za vodopádem. Hráči se dostalo i více volnosti v přijímání zakázek, došlo na „tradiční“ práci zaklínače, tedy kontrakty na zbavení obyvatel nejrůznějších monster, a také vedlejší činnosti v čele se sběrem alchymistických prostředků a užitečných bylin. Zisk zkušeností přinesl zvýšení Geraltovy úrovně a možnost přiřadit body do čtyř větví vývoje (otevřená byla zatím jen ta zaklínačovská se schopnostmi typu vyhýbání šípům, bojová výdrž či umění s mečem), i s tím, jak hrdina sílil, však stále temná zákoutí vzbuzovala respekt. A kdo by také byl v klidu, když pomalu za každým pařezem číhá buď příšera, nebo – hůře – elfské komando Veverek v čele s jednookým fanatikem...

Geralt, to je fešák

Už v betaverzi se Zaklínač 2 ukazuje také jako audiovizuálně špičková hra. Polským tvůrcům sedí nejlépe scény, v nichž si mohou pohrát s nasvětlením, jsou také schopnými skriptéry rozhovorů a enginových cut-scén, při nichž hledají zajímavé záběry a nebojí se v souladu s celkovou dospělostí hry ukázat i otevřené násilí, krev a mrtvoly, stejně jako nahotu. Velmi detailní textury vyzdvihují Zaklínače 2 nad aktuální velká RPG, animace postav je občas trochu topornější (ovšem neplatí to pro animaci šermu a bojů obecně), ale celkově je na co se dívat, a to při rozumných hardwarových nárocích.

Geralte, to si děláš legraci?

Suverenita, s jakou se jeden z hrdinů úvodní části hry představí jako „Emhyr var Emreis, obchodník,“ vykouzlí úsměv na rtech každého, kdo má ještě knižní ságu v živé paměti. Sám zaklínač příliš nevtipkuje a vstupuje do konverzací spíše jako jízlivý glosující prvek. Ostatní postavy se ale různým narážkám nebrání a odlehčují tak příběhu, který i tak má daleko do tradiční epické fantasy. A tak jako had, který se zakusuje do vlastního ocasu na přebalu původního vydání Paní jezera, vrací se i tyto dojmy k tomu, co je na Zaklínačovi nejcennější – není to ta supervážná, velká, hrdinská fantasy, ale dospělý příběh, ze světa, který je smyšlený, ale funguje logicky a není černobílý, zabydlený zajímavými postavami a plný možností. S druhým dílem videoherní adaptaci Zaklínače rozhodně nečeká „čas opovržení“.