Aztaka

Co byste řekli, že chybí moderním RPG (tedy hrám, kde hráč přebírá roli jednoho či více hrdinů)? Propracovanější systémy? Svobodná rozhodnutí? "Duše", jakkoli hloupě to zní? Za sebe můžu napsat, že postrádám především světy, kde by skutečně stálo za to si na hrdinu hrát. Když už jsme to dopracovali do stavu, kdy RPG = z devadesáti procent fantasy, tak nezbývá než rovnou i zaskuhrat, že právě fantazii postrádají autoři takových her často ze všeho nejvíc. Raději znovu a znovu recyklují stokrát zrecyklované, než aby přišli s něčím původním, a kolem studny jménem mytologie krouží až na rozporuplné výjimky s nepochopitelnou zdrženlivostí. Právě tahle patová situace dává křídla hře jménem Aztaka. Té si všimnete okamžitě, respektive vám bude okamžitě jasné, že její tvůrci měli fantazii dokořán. Nemuseli se přitom utíkat k obskurním halucinacím, ani postmoderní neproniknutelnosti. Naopak: z Kanady natáhli své dychtivé hráčské pracky daleko na jih a hrábli s nimi do oblastí předkolumbovského Mexika, kde dobrou noc dávají nikoliv lišky, nýbrž Aztékové. Povědomá kultura, o kterou se hry málokdy otřely? Pestrobarevné kulty a náboženské rituály jako středobod příběhu i herních mechanismů? Sem s nimi!

Pokud bychom Aztaku zkoušeli popsat na základě přirovnání k zavedeným titulům, pak nejblíže má bezesporu k Diablu: naháníte vybavení a prozaické statistiky. Pokud bychom se ale na přirovnávání vykašlali, možná by nám přišlo podezřelé, že indián na obrazovce po většinu času utíká a skáče, vyhýbá se jedovatým šípům a ohnivým pastem, a vůbec prostě dělá takové ty věci, co byste čekali spíš od hrdinů Pitfallu, Gods, Heart of Darkness nebo - plošinovky? Co to je? (vyberte si dle data svého narození)

Aztaku totiž s odumřelou větví klasických skákaček pojí nejenom dvourozměrné zpracování a rozkošný vícevrstvý scrolling. Je to hra, která stojí a padá na překonávání překážek rozesetých po vcelku rozlehlých mapách, kde jediná chyba může často znamenat okamžitou zkázu. Hrdinou je Huitzilo, vyvolený válečník, ovšem bez příkras, které podobné extraordinérní cápky obvykle provázejí: Huitzilo představuje jen dalšího z řady těch, kdo se vydali na výpravu za bájnými fonografy (a sluší se dodat, že všichni předchozí odvážlivci cestou úspěšně zdechli).

Jsem tvoje smrt, pozvi mě dál

Vlastně není divu! Umřít je v Aztace TAK snadné. První hodinu člověk jen opakuje chyby, které ho naučí, že tady opatrně, paní kněžno, tady se nelze spolehnout na cokoliv byť jen vzdáleně připomínající quicksave. Opakovat postup skrz celou lokaci (což může znamenat dvě minuty, ale klidně i víc než čtvrthodinu) je regulérní peklo, ale dá se mu přivyknout. Nic to samozřejmě nemění na faktu, že hra je často sadistická, a když už vám konečně daruje schopnost kumulovat životy, tak to udělá ve fázi, kdy na Huitzila doslova padá obloha.

Hrdina naštěstí není bezbrané tintítko a postupně se z něj stává univerzální kopiník a léčitel a za kamaráda navíc přibere dívku Ayohpu, zakletou do kolibříka, který ze zálohy vládne velice silnou magií. Jak se schopnosti obou spojenců rozvíjejí, roste i zábava - zatímco úvod hry strávíte monotónním popichováním nepřátel kopím, ke konci budou na obrazovce plát ohně, skučet nebeské vichry, a mezi tím vším Huitzilo tančit a poletovat jako splašený derviš. Souznění arkádové akce a RPG systému tu sahá hodně vysoko, ale zpátky do přízemnosti ho občas srazí chybující kód hry.

Na vlastní pěst

Jakkoli totiž Aztaka na pohled nepřipomíná DIY produkci, tak přímo ve hře už ten nízký rozpočet vidět a cítit je. Nejbolestnější je to u detekce kolizí, která je do těch krásných obrazovek vecpána hodně nahrubo a vede ke spoustě přešlapů, stojících hráče život. Hře také citelně chybí dabing, což u dvougigové instalace celkem překvapí. Jasně, hromada dat jde do členitého prostředí a spousty výborné hudby, ale tím spíš pak ze hry trčí, že veškerá komunikace probíhá formou suchého textu. Autoři se sice snaží vnést do indiánských mouder a vypravěčských poznámek poezii, jenže moc jim to nejde. Pořád je to ale úplně jiné kafe, než donekonečna omílané fráze z okolní fantasy produkce.

A tím vlastně opisujeme kruh zpátky k tomu, co dělá Aztaku výjimečnou: nepoddávání se konvencím žánru, maximální osobitost a ambice, které možná nedošly absolutního naplnění, ale rozhodně je občerstvující se s jejich přetavením do hry potýkat.