Dungeons of Dredmor

Venkovní svět vám nevoní, všude potkáváte samé veselé lidi, kteří nedovedou ocenit pořádně ukovaný meč nebo energií sršící magickou hůl, a vaše sarkastické vtípky a narážky nikdo nechápe? Tak to je nejvyšší čas se na povrch vykašlat a jít si budovat kariéru do nějakého podzemí. A když už podzemí, proč rovnou neproniknout do nějakého, na jehož dně nečeká smrad a plíseň, ale super-záporák! Přesně jedno takové pro vás má připravené hra Dungeons of Dredmor a navíc vás vstupenka do něj nebude stát ani čtyři eura. Nicméně je rozumné ho jít prozkoumat, nebo není moudré lézt do každé jeskyně, která se vám připlete pod nohy?

Kde nic není, tam je spousta lootu

To záleží na tom, co všechno potřebujete ke štěstí. Pakliže vám stačí pouhé zatuchlé zdi podzemí, tuny jakéhokoliv lootu a přibližně stejné množství humoru, připravte se na to, že v těchto kobkách zkysnete docela dlouho. Pokud ale vyžadujete víc, čeká vás možná zklamání. Dungeons of Dredmor totiž ze své magické formule vyškrtlo téměř vše, co by vám mohlo poskytnout motivaci k hraní.

Budete-li v něm hledat příběh, naleznete trochu textu, z něhož se dozvíte, že kdysi dávno skolený Dredmor, jako každý správný záporák, ožil a je třeba ho opět zabít. Za tímto účelem se váš hrdina rozhodne ponořit do hloubek Dredmorova podzemí a proklestit si cestu až k němu. Oblečen do standardních hader, ukryt za obrovské obočí a humor a zcela odevzdán do vašich rukou. A to je prakticky všechno. Chcete-li něco hlubšího, nebo delšího, budete si to muset po cestě sami vytvořit, protože nikdo jiný to za vás neudělá.

Něco tomu chybí

Samozřejmě je pravda, že RPG, pokud se tomu přizpůsobí, příběh do jisté míry nepotřebuje. Diabla jsou toho zářným příkladem. Ovšem to přizpůsobení musí mít podobu dalších herních mechanismů, které fungují a hlavně jsou zábavné. A z tohoto pohledu bohužel hra pokulhává. Nevyložte si to špatně, všechno tady je – postava sbírá tuny věcí, nepřátelé se nedají spočítat a zkušenosti rostou. Nic z toho však nefunguje tak dobře, aby vás to donutilo se ke hře po vypnutí vrátit. Loot, ač je ho spousta a craftovací systém vám z něj umožní ještě tvořit dál, jednoduše není uspokojivý. Z části je to zaviněno tím, že nesené vybavení není vidět na vaší postavičce, z části tím, že nic není skutečně tak úžasné, abyste z toho měli radost. Diabla fungují na principu hledání stále lepšího vybavení a čiré radosti z toho, když ho pak může postava nést. Tady na vás padají dřevěné meče a podobné serepetičky, které vypadají spíš směšně než drsně a uspokojivě. V podobném duchu se nesou i nepřátelé, kterých je žalostně málo druhů a při zkoumání hlubších pater se na nich mnohdy mění akorát síla a barva.

K čemu vám pak je, že máte obrovská podlaží, když na nich potkáváte pár druhů havěti a užitečnou věc z ní získáte jednou za půl roku. A ještě k tomu je herní náplň od první místnosti prakticky identická a tudíž i stereotypní – dojít, vyvraždit a znovu. Zkoumat a zabíjet však musíte, neboť hra si nebere servítky a svou obtížností se dokonce chlubí. Získat instantně zdraví skoro nejde, léčení probíhá snězením jídla a čekáním. Smrt se proto může skrývat takřka za každými dveřmi, které otevřete nebo vykopnete v ne zrovna zdravém stavu. A to samozřejmě nepočítáme sadismus autorů, kteří mají občas tendence vytvořit obrovskou místnost, která je nepřátel doslova plná. Stačí, aby vás obklíčili, a končíte. Naštěstí je tu spásná umělá demence, která nepřátele nutí pobíhat na místě, občas dokolečka nebo rovnou na vás. Před vámi se však nemůže mačkat víc jak jedna bestie, takže je stačí zatáhnout do tenkého koridoru a pak je všechny jednoho po druhém ukáznit mečem, případně vámi preferovaným způsobem – ideálně je vést skrz nějakou past, rádi do ní šlápnou. Zábava.

Světlo na konci dungeonu?

Takže vedle toho, že vlastně nemáte moc chuť hrát, navíc často umíráte a k tomu musíte grindovat. Ještě štěstí, že jsou po patrech rozeseti démoni, kteří si od vás rádi všechen ten odpad, co ho z nepřátel padá, koupí. Takže vy si pak můžete koupit něco skutečně zajímavého od nich a vraždit nepřátele trochu efektivněji. Což té lootovací mizérii vrací aspoň trochu důstojnosti. Nic to ale nemění na faktu, že budete jednotlivá patra důkladněji procházet jen z toho důvodu, že potřebujete zkušenosti, bez nichž nebudete o pár schodů níž mít šanci. Na druhé straně pokud hrajete podobné hry jen z toho důvodu, že vám dělá radost, když vámi šlechtěná postava nepřátele, kteří vám na začátku dělali problémy, později snídá, mohli byste v těchto kobkách strávit docela dlouhou chvíli. I když pravda, asi ne v kuse.

Grafické zpracování je podobně rozporuplné, jako zbytek hry. Je totiž kreslené s jakousi sarkastickou jiskrou, která sice některým věcem dává šmrnc nebo je dělá vtipnými, ale ne každému by mohlo sednout. Hra se totiž nebere vážně až do takové míry, že se z jistého pohledu ponižuje. Nachází se někde na pomyslné hranici mezi vtipností a směšností (v tom horším slova smyslu) a teď je na vás, kolik toho snesete.

Zkoumat, či nezkoumat?

Paradoxně zdaleka nejlépe slouží Dungeons of Dredmor jako katalyzátor vašeho uvědomění, co že to na RPG hrách vlastně máte rádi. Má všechno a je funkční, ale nedaří se mu nadchnout, a když už, docela rychle nadšení ubíjí stereotypem. Funguje tedy tak nějak napůl a takovou i dostává známku. Ano, sice stojí pár korun, to ale neznamená, že mu budeme výše zmíněné nedostatky promíjet. Internet je plný zábavnějších a dokonce i levnějších titulů - například Cthulhu Saves the World. Tak si raději opatřete to a do Dredmorových kobek se ponořte pouze v případě, že opravdu nemáte co dělat.