Hunted: The Demon’s Forge Recenze Hunted: The Demon's Forge

Hunted: The Demon's Forge

Dalibor Franta

Dalibor Franta

4. 6. 2011 22:00 3
Reklama

Když už člověk o hrách píše nějaký ten pátek, obrní se křupkavou krustou zdravého cynismu. Naučí se číst mezi řádky a po svém interpretovat uslintané propagační fráze rozdováděných vývojářů a jejich PR našeptávačů. Ví, že když se řekne „revoluční skloubení žánrů“, znamená to „hlavně ať to není průser“. Ví, že „lehká inspirace“ se překládá jako „kopie 1:1“, a že z „návratu ke klasice“ zůstane po rozšifrování „je to hnusný, tak aspoň říkáme, že je to schválně“. A stejně to vždycky zabolí, když se takhle jeden strefí rovnou do černého…

Co to mělo být?

Hunted mělo ještě loni kukadla jako zrcadla. Na E3 se prezentovalo jako Wizardry 21. století. Mluvilo se o revolučním skloubení klasické D&D s moderní akcí, o dynamické kooperaci, redefinici žánru a padlo snad i slovo dvě o troubení polnic a druhém návratu Krista. A pak se z toho vyklube béčková fantasy kopie Gears of War. No to by se jeden. Nakrknul.

V centru dění stojí nesourodá dvojice bezskrupulózních žoldáků, která se toulá temným křížencem Howardova a Tolkienova světa, a při jedné z dobrodružných výprav probudí prastaré zlo blablabla chrrrrrr. Elfka E’lara má prsa čtyřky, odívá se do tří kožených pásků a s elfům vlastní precizností ovládá střelbu lukem. Caddoc je svalnatý plešatý bojovník. Má tetování a štít a meč a lucidní sny o bledé krasavici s příliš těsným korzetem. Cílem bylo (můžeme se domnívat) vytvořit akcí nabytou kooperativní fantasy řezanici. Cíl byl splněn. To ale ne vždy zaručuje úspěch.

Co to je?

Nutno přiznat, že E’lara a Caddoc tvoří zajímavý tým. Jejich vztah nejvíc připomíná nerovné partnerství Gimliho a Legolase z trilogie Pán prstenů. Je plný škádlení, rasových narážek, fousatých vtípků a počítání mrtvol a snad i díky dobře napsaným a výborně namluveným dialogům působí tyhle dvě – třebaže vizuálně až hanebně naddimenzované – postavy živě a sympaticky.

Bohužel, to je tak asi jediná symetrie, kterou se může dvojice spoře oděných žoldáků pochlubit. On je totiž docela problém, když je ve hře pro dva zábava jen s jednou postavou. E’lara a její luk je v Hunted de facto jedinou schůdnou a alespoň trochu zábavnou herní variantou. Střelba na dálku, schovávání za překážkami, odstřelování výbušných barelů a vykukujících skřetích hlav totiž dokáže i tváří v tvář tupé AI generovat jakous takous porci zábavy a napětí – v ostrém kontrastu s hrou za Caddoca.

Pomalý a nemotorný barbar zná jeden útok a pár erárních kouzel a akce v jeho podání postrádá jak zábavu, tak i jakoukoliv grácii. Snad za to může špatná grafika, snad za to může motion capture Transformera v obchodě s porcelánem, ale Caddoc vypadá jako něco, co se vývojáři rozhodli přilepit do hry až víkend před tím, než putovala do lisovny. O nějakém zábavném (natož akčnímu oku lahodícím) bojovém systému nemůže být řeč a srovnání s prakticky jakoukoliv soudobou hack-and-slah akcí dopadá pro Hunted naprosto tragicky. A to je, jistě uznáte, celkem zásadní rána, má-li koncept akční ko-op hry vůbec fungovat.

Co nefunguje?

Ale nebojte se. Nefunguje toho daleko víc. O pitomé AI, která se vrhá do akce zásadně srovnána v úhledném husím zástupu, už slovo padlo. A padnou musí i o tom, že se v Hunted setkáte vlastně jen s třemi modely nepřátel; pavouky, kostlivci a skřety, a jejich různými variacemi. Ale na nedostatek variability si zvyknete rychle. Hra vás velmi brzy naučí, že když se zvládnete v generické hořící vesnici a ve stokách pod ní pohybovat první tři hodiny, vydržíte to i těch zbylých pět. Jen zřídka prosvitne touhle ubíjející lineární řezanicí plamínek toho, co mělo Hunted původně reprezentovat – D&D. Stoky se rozvětví do vedlejších chodeb a úhledná hromádka koster odhalí tajemství dávno ztracené legendární zbraně nebo ukrytého pokladu. Takových hádankových momentů je ale pohříchu málo a když už na ně dojde, chuť pustit se do nich vás honem přejde při pohledu na nepřehledný quest log a zcela absentující navigaci mezi úkoly. Fialová zlatonka, která označuje cestu v méně přehledných lokacích, totiž vždy směřuje k hlavnímu cíli a na nepovinné úkoly nebere ohledy. A tak se s tím nakonec párat přestanete, protože množství nasbíraného zlata stejně nic drastického neovlivní a legendární zbraně vydrží jen dvacet výstřelů, než se vám - v tom lepším případě – rozpadnou v ruce.

Co s tím?

Vedle PR chvástaly načrtnutého uměleckého díla tak stojí pravá podobizna Doriana Graye – Hunted je ošklivá hra o dvou barevných odstínech šedi, která ničím nepřekvapí a originalitu nezná snad ani ze slovníku. To nejdůležitější co má – tedy náboj, který by snad mohla přenášet kooperativní hra pro dva – ničí Hunted nepochopitelnou nevyvážeností hlavních postav. Všechno ostatní pošlapali zelení skřeti a jejich banzai strategie postupného pocupkávání k cíli. Ani se tomu nechce věřit… už jen proto, že nápad a sen realizovat tento projekt nosil prý Brian Fargo, šéf studia inXile Ent., v hlavě dlouhých deset let. Těžko říct proč dopustil, aby se deset let snění proměnilo v horkou jehlou spíchnutý cannon fodder pro nenažranou letní okurkovou sezónu. Podprůměrný budget polské produkce Hunted hravě překoná. Titulům, kterými se ještě před rokem ohánělo, nemůže konkurovat ani na náhodou.

Hunted: The Demon’s Forge
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Jestli už vám vrcholící okurková sezóna leze na mozek, Hunted v kooperaci s kamarádem může překonat nejhorší abstinenční příznaky. I jako náhražka ale odvádí jen velmi průměrnou práci a k dlouhodobější konzumaci se rozhodně nehodí.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama