Il-2 Sturmovik: Cliffs of Dover

Bitva o Británii z druhé světové války představovala pro některé spojenecké národy, kteří v ní zvítězily, smutný paradox, ba tragedií. Hlavně pro dva, kteří se v ní bily nejvíce. Velká Británie, byť jako jediná ze spojenců bojovala od samotného začátku války až do jejího konce, vyšla z celého konfliktu, a tedy i jeho letecké součásti, nakonec ekonomicky a politicky velmi oslabena a většina Čechoslováků, kteří mezi křídli spitfirů riskovali nejvíce životů ze všech spřátelených národů, skončila doma brzy po válce v hrsti bolševické zvěře. Il-2 Sturmovik: Cliffs of Dover jako by v sobě také nesl určitá stigmata historického neštěstí. Letecký simulátor se tentokrát dopouští velké nespravedlnosti, ba zločinu, na samotných hráčích. Tedy na tom málu nadšenců s joysticky, kteří si nové pokračování staré značky koupili v očekávání velkého zážitku.

Bitva o Británii, jak se první válečné střetnutí vedené výhradně ve vzduchu nazývá, se v létě a na podzim roku 1940 odehrála mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force. Díky Cliffs of Dover se na počítačových monitorech nyní ocitnete v kůži letců z obou znepřátelených táborů. Čeká vás kampaň za Brity i Němce, kampaň, co věrně kopíruje historické události a z celkových třiceti letadel umožní vzlétnout s přibližně patnácti řiditelnými nad dokonale zpracovanou dobovou mapu jižní Británie, kanálu La Manche a severní Francie. Problém je v tom, že po víceméně arkádovějších titulech, určených i pro konzolové publikum, se značka Sturmovik vrací výhradně k simulátorové PC hře s velkým faux pas. Cliffs of Dover je ošklivě neoptimalizovaná a chybová hra, která ukazuje, z jakého důvodu se konzolisté mohou oprávněně dívat na PC platformu skrz prsty. S novým Sturmovikem zatím není žádná zábava, neboť je to řečeno slovy architekta chatrč na spadnutí. Studio Maddox trpělo vnitřními rozpory ohledně celkového směřování značky, ale při vývoji CoD mu především a evidentně došly peníze na finální vývoj a vydavatel, místo aby pustil chlup a dovolil v jádru kvalitní dílo doladit, urychleně pustil do světa polotovar a hráči teď dávají peníze za takřka nehratelný software.

Co je na Il-2 Sturmovik: Cliffs of Dover tak špatně? Inu hra, která je založena na krátkém a chirurgicky přesném střetu s protivníkem, se přece nemůže právě v těchto chvílích zasekávat na devíti snímcích za vteřinu. Nemůže po pečlivě naplánovaném a koordinovaném letu přimět hráče k salvě vulgarit nikoliv na adresu počítače, ale na neoptimalizovaný kód, který se chová stejně špatně jak na současném mainstreamu, tak i na highendových strojích. Původně se za viníka šeredně nízkého výkonu hry považoval takzvaný protiepileptický filtr, který má jakýmsi způsobem usměrňovat framerate, aby se lidem za kniplem nedělalo špatně, ovšem v novějších verzích je už filtr vypínatelný a ke zlepšení snímkování nedochází. Hra tedy trpí obrovskými propady snímkování v krizových situacích dál a stává se prakticky nehratelnou kdykoliv dojde k něčemu důležitému, většinou tedy k bitvě, nebo k přeletu nad civilizací za účelem bombardování.

Nikdo nechce sedět u okna

Po audiovizuální stránce přitom nový simulátor působí velmi rozporuplně. Je krásný a příšerný zároveň. S naprostou jistotou budete dlouhé minuty obdivovat perfektně vymodelované kokpity s texturami ostrými jako břitva a stejně tak se dojmete i nad úžasně zpracovaným mořem nebo prostřeleným čelním sklem. Ale to všechno vůbec nekoresponduje s chudě zpracovanou mapou, jíž sice můžete věřit, že kdejaká cesta a seník odpovídá zástavbě z roku 1940, ovšem o fotorealističnosti se vůbec nedá hovořit. Textury všeho, kam oko dohlédne, jsou jednoduše odpudivé. Jsou prosté detailů, jsou rozplizlé a některé zcela nepřirozené. Například trávník z letišť vypadá spíše jako „háčkovaný kulich jedné babky“, a celkové vzezření Sturmovika je proto velmi nevyrovnané. Obecně nečekejte žádnou next-gen kvalitu, grafika prostředí vlastně nestačí ani na tragedie typu Farming Simulator, takže průlet nad Londýnem nemá vůbec takový efekt, jaký byste si asi chtěli představit. A že místy nelze grafiku vlastně hodnotit vůbec, protože textury jak letadla, tak i prostoru po ním pravidelně vypadávají, už se mi skoro ani nechce dodávat. Hlavně si v bláhové víře na zlepšení situace nenastavujte nic na minimum, neboť autoři jaksi nezjistili, že při nízké úrovni zobrazení mizejí ze zorného pole některé důležité objekty a tak třeba nevidíte checkpointová kolečka, kterými máte prolétávat ve výukové misi. To už je opravdu neuvěřitelné.

S realismem střemhlav mezi blbosti

Zvuky jsou taktéž špatné a tím se dostáváme k další poměrně velké botě nového Sturmoviku. Ačkoliv má jít o simulátor, kvůli amatérskému soundu svým letadlům příliš nevěříte. Třeba zvuky dosednutí a jízdy po letišti více připomínají práci s konferenčním stolkem, než s dvoutunovým strojem a zvuky motorů ani obšírně hodnotit nechci, neboť neznám jejich reálnou předlohu, nicméně na rovinu povím, že ve hře slyším veskrze postejnavé bzučení, které ve mně nevzbuzuje žádný úžas ani respekt, vlastně vůbec nic. Sturmovik se ale jinak skutečně chová jako dospělý simulátor, protože simulátorem primárně je. A pakliže budete mít štěstí a váš joystick bude akceptován, měli byste docílit věrnějšího zážitku z letu, než u minulého dílu. To hlavně díky širokému poli nastavení realismu od arkády, kdy za vás vzlétne autopilot, až po situaci, kdy k uvedení stroje do chodu obnáší něco k desítce přípravných úkonů a kontrol. Jenže opět přichází rozporuplnost. Hra na jedné straně počítá s takovými detaily, jako že při velkém přetížení motor ztrácí přísun paliva, ale na straně druhé nechodí AI s Junkersem Ju 87, tedy štukou, do střemhlavých útoků a chová se jako klasický bombardér, což je přinejmenším komické. A pokračujme. Na jedné straně má cizí kulka ve vašem kožichu zřetelný vliv na chování stroje, ale spadněte pak mezi domky Londýna a nepochopitelně bruslete mezi nimi od jednoho k druhému, protože program jaksi zapomněl spustit skript havárie… Tristní.

Online únik

Multiplayer, u kterého autoři slibují podporu až 128 hráčům, je vzhledem k technické úrovni hry další bajkou na téma sny a fikce dle ruské dikce a zatím jej nelze objektivně zhodnotit, neboť počet bitev svedených s živými hráči je na našem kontě právě kvůli bugům a neoptimalizaci minimální. Jediné, čím lze online mód zatím s určitostí charakterizovat, je uživatelsky nepohodlný interface a velmi, velmi pomalé vyhledávání serverů. Ale zdá se, že by právě multiplayer mohl být dočasným vítaným únikem z kruté reality a to do doby, kdy se opraví seznamy bugů týkající se samotné singleplayerové kampaně, která se nejenže nevyvíjí dynamicky dle toho, jak si v příběhu vedete, ale jednotlivé mise trpí nesrozumitelným zadáním, kvůli čemuž se letec často dostává do situací, kdy je skálopevně přesvědčen o splnění všeho důležitého, ale přesto není hodnocen jako úspěšný. Podobné zážitky svého času nabízel třeba ponorkový Silent Hunter 5 a úsměvným paradoxem zůstává, že když chce hráč ve Sturmovikovi spustit evidentně lépe vyladěnou kampaň za Němce, autoři jej varují, ať ji vzhledem k náročnosti úkolů absolvuje až po dohrání anglické strany.

Varování přichází i od nás. Varujeme před celým Cliffs of Dover. Během deseti let se hodně změnilo a s ohledem na konkurenci i vlastní úspěšnou historii je současný stav novinky u značky Sturmovik vrcholem marketingové naivity. Sturmovik potřebuje desítky, spíše stovky megabytů oprav, potřebuje vyladit špatnou a vypadávající grafiku prostředí a tragickou neoptimalizovanost, potřebuje vymazat seznam nesmyslů a upravit i takové položky, o kterých jsme vlastně ani moc nemluvili, jako například naprosto nepoužitelný tutorial, který vyučuje stylem vysokoškolského profesora, který oddrmolí text a předpokládá, že si vše nastudujete sami. Až se vše spraví, bude Cliffs of Dover skutečně kvalitním simulátorem a já se s chutí prolétnu nad věrně zpracovanými Calais. Zatím však není důvod opouštět Sturmovika 1946 nebo arkádové H.A.W.X.