Magrunner: Dark Pulse

Zní to trochu podivně: logická hra z pohledu první osoby od tvůrců her se Sherlockem Holmesem. Přidejte k tomu notnou dávku kosmického hororu od H. P. Lovecrafta a máte Magrunner: Dark Pulse. Jeho tvůrci, Frogwares, sice za sebou mají slušnou řádku adventur, ale jak si poradili s titulem v žánru, který je a ještě nějakou chvíli bude spojován s perfektním Portalem a jeho pokračováním?

Já jsem si sem přišel hrát s magnety

Porovnání s Portalem se Magrunner zkrátka nevyhne. Podobně jako na návštěvě u GLaDOS i tady se prochází testovacími místnostmi, které spojují výtahové šachty, i tady je hráč vybaven zvláštní střelnou zbraní, tentokrát tedy magnetickou rukavicí, a i tady nás čeká cesta za upravenou fasádu čistých testovacích komnat do tmavých polorozpadlých prostor. Na druhou stranu Magrunner obsahuje dostatek vlastní invence na to, aby nebyl označen jako Portal-klon. Tak především, onou rukavicí lze jisté předměty na dálku nabít magnetickou energií a umožnit jim se navzájem přitahovat či odpuzovat. Takto lze manipulovat s krabicemi, plošinkami, výtahy, vysouvacími kostkami a jinými prvky.

Hráč má k dispozici dva druhy magnetické energie, pro jednodušší rozpoznání jsou představovány červenou a zelenou. Narozdíl od toho, co vás v hodinách fyziky učili, tady se dva předměty nabité stejnou barvou přitahují a různobarevné se odpuzují. Takhle si můžete přitáhnout vzdálenou krabici tím, že ji nabijete stejnou barvou, jako jezdící plošinku v její blízkosti a plošinku s krabicí si poté přitáhnete k sobě jiným zmagnetizovaným povrchem. Když je třeba se dostat na nedostupnou vyvýšenou plošinu, není nic jednoduššího než postavit na sebe dvě krabice, stoupnout si na ně a nabít je opačnými barvami. Vrchní krabice se s vámi vymrští nahoru a vy můžete pokračovat dál.

Jak hra plyne, objevují se nové pohyblivé prvky a je třeba se naučit, jak s nimi správně zacházet. Brzy ale zvládnete posunovat zmagnetizované pláty obří krychle kvůli protažení dosahu magnetického pole k potřebné krabici a prohazování energie na kroužících plošinkách tak, aby vynesly o patro výš. Na rozdíl od Portalu, jehož hádanky byly založené na propojování prostoru ve dvou místech, Magrunner operuje se vzájemnými reakcemi několika prvků najednou a místo správného umístění je potřeba přijít na správné pořadí nabití jednotlivých plošinek a řetězovým přitahováním a odpuzováním dosáhnout cíle. Složitější herní mechanismy mají za důsledek složitější hádanky a obzvláště pozdější komplikované části hry dokážou váš mozek docela potrápit.

Cthulhu fhtagn

Komplikovanost je ale dvousečná zbraň a v jistých chvílích si Magrunner podtrhává vlastní nohy. Například příběh je zbytečně zamotaný: v roce 2050 byly světové vlády nahrazeny velkými korporacemi a společnost MagTech se ocitla na pokraji průlomu v technologickém výzkumu. Protože další výzkum musí být prováděn ve vesmíru, z celého světa je vybráno sedm lidí, kteří budou ve speciálně postaveném tréninkovém centru za všudypřítomného dohledu televizních kamer trénovat na pobyt mimo naši planetu. Když se ale začne budovou ozývat nelidské "Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn", Lovecrafta znalí hráči budou vědět, že počet chapadel na metr čtvereční záhy poroste, neboť odkudsi zpoza naší dimenze se strašlivý prastarý bůh Cthulhu chystá na návštěvu.

"Magrunner vás mezi louskáním hlavolamů postraší atmosférou i povedenými lekačkami."

Zelený chapadláč je hlavním tahákem hry a tvůrci jej spolu s tradičně přidruženými motivy hrůzy, hororu a šílenství skvěle využili. Logických first person her není na trhu tolik a málokteré se podařilo udělat do světa díru. Scénaristé z Frogwares na to šli docela chytře, když svoji hru obzvláštnili populárním Cthulhu. Lovecraftův mythos se mimochodem mezi menšími vývojářemi pomalu ukazuje jako následovník zombií, tedy jako tématické prostředí, do kterého se dá zasadit prakticky jakákoliv hra. Magrunner vás tak mezi louskáním hlavolamů postraší jak atmosférou, tak i povedenými lekačkami, připraví o duševní zdraví při dlouhých pohledech na groteskní zrůdy ve stokách i mezi hvězdami a bezvýchodnost finálního aktu vám sebere jakoukoliv představu šťastného konce - tedy přesně ve stylu zmiňovaného spisovatele.

Až ke hvězdám

Jak bylo už naznačeno, hra je rozdělena do tří částí. Zatímco ta první se odehrává v čistých a barevných hi-tech prostorách tréninkového centra, kde se naučíte základní principy interakce zmagnetizovaných prvků, v části druhé se ocitnete v podivných rozbořených místnostech, kde zjevně probíhaly nějaké nelidské experimenty. Třetí část vás přemístí na oběžnou dráhu Země, kde v poletujících ruinách neeuklidovské architektury prcháte před hrozivými příšerami, zatímco zpoza hvězd čas od času vyhlédne známá chapadlatá tvář. První část je zábavná svým designem úrovní i tím, jak pěkně příběh ubíhá. Bohužel ve druhém aktu ztrácí hra tempo, prostředí není příliš zajímavé a při kostrbatém řešení několika hádanek jsme si říkali, zda vůbec takové řešení tvůrci zamýšleli. Naštěstí je ale hráč odměněn poslední třetinou, která vypadá fantasticky a kromě stresujících momentů, kdy vás pronásledují příšery, nabízí velmi kreativní puzzly k pořádnému zadumání.

"Žádný zákys není tak strašný, aby člověk ve zlosti hru vypnul."

Ne každého však musí zapeklité kombinační hlavolamy bavit. Pokud odpustíte další porovnání s Portalem, tak Magrunnerovi chybí ta uhlazenost, vypiplanost a kompaktnost titulu od Valve. Magrunner vás sice zpočátku vede za ruku a ukazuje nejdůležitější mechanismy, ale poměrně brzy vás pustí a nechá pořádně vymáchat v moři neúspěchů. Často se stane, že vstoupíte do nové místnosti a není vám úplně jasné, co vlastně máte udělat. Tímto neduhem trpí především druhý akt, který se příliš vleče, trochu své hlavolamy opakuje a působí natahovaně. Žádný zákys není tak strašný, aby člověk ve zlosti hru vypnul, ale přesto se ve hře nalézá několik míst, na kterých se dá strávit třeba i hodina přemýšlením.

Magrunner: Dark Pulse je pro Frogwares vcelku povedeným prvním vstupem mimo žánr adventur. Své kořeny ve hrách s důrazem na příběh tento logický titul nezapře. Poutavý, byť trochu roztahaný tématický obal drží pospolu někdy více, někdy méně povedené rozvrhnutí úrovní a magnetizmem nabitých puzzlů. Nebýt much v level designu, občasného natahování herní délky a jiných malých nedostatků (například kolísavá kvalita práce dabérů), šlo by o dokonalou hru. Takto je Magrunner stále docela dobrý představitel mladého žánru, který potěší fanoušky jak hlavolamů, tak i zeleného Cthulhu.