Oddboxx

Mumlá, slintá, škodolibě se chechtá, a když se dojme, tak prdí. Abeho z rodu Mudokonů museli před třinácti lety milovat všichni, ačkoliv vypadal jako něco, co vám vlezlo do nosu a chcíplo to tam. Hra o něm, tedy Oddworld: Abe's Oddysee - cesta za svobodou zotročeného zeleného dělníka továrny RuptureFarm, kde se představenstvo rozhodlo odměnit zaměstnance rozemletím do konzerv, se stala kultem. Její pověst uzrála už nedlouho po vydání z roku 1997. Lidé zjistili, že na PC platformě hráli asi jednu z posledních skutečně konkurenceschopných plošinovek. Posledních hlavně proto, že vyšla v době, která dvojrozměrné scrollovačky definitivně vytěsnila ze všeobecného zájmu.

Vydat hru, co nemá na krabici samolepku „3Dfx“, se v Abeho době rovnalo marketingové sebevraždě. Přesto dobová kritika u Oddworldu nejkladněji hodnotila právě vzhled. Všem se líbil smysl pro detail, s jakým autoři přistoupili k designu 2D obrazovek, k animaci pohybu a také k FMV sekvencím, jež „obyčejné“ skákačce dodaly punc světovosti, který jí v záplavě nově ohlašovaných revolučních 3D akcí přeci jen trochu chyběl. Jenže to, co si u Abe´s Odysee až do dnešních dnů zachovalo opravdu velkou hodnotu, jsou hlavně puzzle nápady a odlehčená atmosféra korunovaná nezaměnitelně sympatickým hrdinou. Abe's Oddysee už dnes pochopitelně nemůže oslovit mistrovsky ždímaným 2D zobrazením, ale o to víc přitahuje roztomilostí, originalitou a vtipem. A má proto stále potenciál zaujmout nejen nostalgiky, ale i nové hráče. Nyní třeba pomocí vzpomínkového PC balíčku Oddboxx od Steamu.

Sonda do historie

V Oddboxxu najdete všechny čtyři hlavní hry ze světa Oddworld, tedy nejen Abe's Oddysee, ale i jeho rychlé pokračování Abe's Exoddus (1998) a pozdější volněji navazující díly Munch's Oddysee (2001) a Stranger's Wrath (2005). Když máte tuhle čtyřku poprvé a hezky celou pohromadě, uvědomíte si, jak byla doba po přelomu tisíciletí trendově a technologicky divoká. Celá kolekce ukazuje, jak se osm let, které všechny zmíněné díly dělí, neuvěřitelně promítlo nejen do technické úrovně, ale také designu a vůbec přístupu k tvorbě tehdejších her. Vývoj technologií a designérských postupů snad nic nemapuje lépe, než to, jak se 2D hopsačka s kostičkovanými videi mění skrz čtyři díly v plně trojrozměrný titul střídající first a third person pohled, snad nic neilustruje vhodněji vývoj interfacu, který po prvních dvou hrách přestává otravovat nutností mačkat na gamepadu dvě tlačítka najednou, snad nic nepřipomene trefněji evoluci hratelnosti, kdy se v Munch's Oddysee poprvé přepíná mezi dvěma hlavními charaktery a těžko něco lépe připomene nutnost u velkých sérii osvěžovat scénář novou hlavní postavou, jako se to stalo ve Stranger's Wrath.

Jediné, na čem se pokrok, a to tedy naštěstí, v sérii nijak nepodepsal, je zásoba humoru, kterou autoři z Oddworld Inhabitants do svých děl po celá ta léta velice příjemně vkládali. Na Oddboxxu je to parádně vidět. Všechny jeho hry spojuje vtip. Gagů,pravda, není sice tolik, jako třeba ve Stupid Invaders, ale na druhou stranu se neopakují a nejsou trapné. Když třeba ve trojce moudrá entita v podobě mohutného boubelatého chuchvalce o velikosti činžáku uprostřed klíčového proslovu k Mudokonům zničehonic usne, vyloudí se snad na každé hráčově tváři upřímný úsměv. Bylo to hezké, humorné, bylo to oddworldí. A hráč si v tu chvíli mohl být jist, že se něco podobně milého nestalo naposled. Oddworld byl vždycky o dobře dávkované tragikomedii. To je jeho největší bohatství

Diskutabilní konverze

Ale jeho hry nikdy nebyly zcela ideální. Pozor. Oddboxx je zároveň sonda do historie série, která nebyla z pietních a asi i ekonomických důvodů pro nové retro nijak upravována, a tak všechny díly s sebou přinášejí i svoje dobové nectnosti. Na krkolomný interface první dvojice dobrodružství si lze zvyknout, ovšem už tolik ne třeba na nefungující systém ukládání pozic v jedničce, který pro re-edici nebyl opraven, stejně jako občas chaotické přepínání mezi postavami v trojce plynoucí z nutné spolupráce obou charakterů v celkově náročném puzzle prostředí. A připomenutí chyb by nebylo kompletní bez zmínky o problémech, plynoucích přímo ze samotného vzniku Oddboxxu. To je snad to nejdůležitější. Pro PC hráče je nová kolekce extrémně zajímavá především tím, že obsahuje dva novodobé a kladně hodnocené díly, tedy Munch´s a Stranger´s, jež se objevily pouze na Xboxu. Jenže jejich nynější konverze na PC nedopadla úplně nejlépe. Studio se příliš nevěnovalo optimalizaci, a zatímco na obstarožním Munche´s Odysse se to projevuje „jen“ občasnou nestabilitou, pětileté Stranger's Wrath neustále sužuje citelně nízký framerate. Stranger připomíná horkou novinku horlivě čekající na první opravný patch. I současný PC mainstream se s ním zadýchává.

Takže bohužel. Hráči, kteří si právě kvůli posledním dvěma dílům Oddboxx koupí, musejí počítat s tím, že je autoři zkrátka upravili jenom do té míry, aby byly na PC spustitelné a tím skončili. Kód nechali bez úprav a to se mimo grafiky projevilo i na ovládání.Pokud máte k PC xboxový ovladač, je vše v pořádku, protože je s hrami kompatibilní, ba co víc, je pro ně primárně určen. Pokud ho však nemáte, na jiný joystick ze šuplíku ani nemyslete a začněte si zvykat na klávesnici. Zatímco v prvních dvou dílech jde o klasiku (na klávesnici se hrálo lépe, protože na gamepadech hrozily zmíněné tlačítkové doubly), hlavně ve Stranger´s Wrath bude hráč s myší a klávesnicí trpět kvůli pomalé a necitlivé kameře, která si s tímto typem ovládáním příliš nesedla. Hráč často nemá přehled o situaci a legendárně hladký přesun z 3rd do first person všechno nezachrání.

Pamětník pouze prvních dvou dílů se také musí připravit na to, že Munch´s Odysee a Stranger´s Wrath jsou sice hratelnostně na výši, ale původnímu duu už se příliš nepodobají. Ze světa Oddworld totiž čerpají jen rámcově, takže v trojce je Abe odsunut na druhou kolej, aby v posledním díle zůstal de facto zapomenut. Avšak na druhou stranu - Munch´s přináší výbornou hratelnost plynoucí z kooperace mezi dvěma hlavními postavami a jejich přáteli a Stranger, i když proměnil logickou skákačku v desperátskou 3D akci, si libuje v živé munici, která je v podobě smrdutých uchechtaných „critters“ a dalších potvůrek maximálně vtipná. Tradice přitažlivosti byla zachována. Pouze trochu jinak.

Všechny čtyři díly Oddboxxu, včetně těch xboxových, tedy stojí za vyzkoušení. Oddworld urazil dlouhou evoluční pouť dobrovolně a bez marketingového tlaku, a proto nelze závěru série nic vyčítat. Symbolizuje přirozený scénáristický vývoj. Jen škoda, že jim ve vzpomínkové kompilaci nebyla věnována větší servisní péče. Balíček tím totiž částečně ztrácí argument pro to, proč vlastně vyšel. Oddboxx jsou čtyři staré neošetřené hry se steamovským systémem achievementů. Nic víc, nic méně. Přesto není od věci jej koupit. Za tu zkušenost totiž nakonec stojí.