Painkiller: Hell and Damnation

Značka Painkiller je unikát. Je to zřejmě nejoblíbenější budget mezi herními vývojáři, protože neexistuje žádná jiná nízkorozpočtová střílečka, která by za osm let vyšla hned sedmkrát. Jenže atraktivnost herního námětu v očích developerů se nemusí vždy shodovat s názory veřejnosti a toho je Painkiller bohužel nešťastným důkazem. O tom, že není chytré resuscitovat značku, která byla dávno předána peklu, svědčí například pestrost studií, které se kdy na Painkillerovi přiživily. Bylo jich šest a žádné se po brutální kritice svého rádoby datadisku k této značce nevrátilo.

Licence na Painkillera by se dnes proto mohla zdarma přidávat k lístkům na okresní fotbal a vytvořil se kolem ní začarovaný kruh. Kvůli despektu veřejnosti už Painkillera nekoupí žádné renomované studio a naopak amatéři, kteří si z této hry udělaly děvku k testování své neschopnosti, jí kredit nikdy nevrátí.

Tak co vlastně se značkou, která se nedá předělat a když to zkusíte, vyrobíte něco, co se rovnou odváží na skládku odpadů? V kardinálně nepříznivé konstelaci prostě musel přijít někdo, kdo veškeré pokusy o proměnu nebo růst Painkillera odsoudí a na svá bedra pojme velmi jednoduchý úkol: pošle na trh obyčejný remake prvního dílu. Napadlo to polské Farm 51. Kdo nic nedělá nic nezkazí, řeklo by se.

Podivný kompilát

Protože dnes Painkiller nové hráče příliš neláká, může si zajistit pozornost leda starších matadorů, kteří s ním pamatují lepší časy. Co jim tedy edice Hell and Damnation nabízí? Své původní předloze je v mnoha ohledech hodně poplatná. Doslova si vyzobává mapy z původní hry a jejího expansion packu Battle Out of Hell, takže by nostalgiky mohla uspokojit. Takový Looney Park s pětiminutovou projížďkou na ďábelské horské dráze je stejně zábavný jako kdysi a Opera zas okouzlí monstrózní společenskou halou i rozkošnými kulisami. A mapa s nádražím? To je vrchol hry s obludami popíjejícími pivo a klábosícími na lavičkách u perónu.

Koho však napadlo vybrat i šedivý a klaustrofobický sirotčinec, bloudivou katedrálu či hřbitov? Ten se autoři alespoň snažili ve speciální hallowenské verzi oživit poházenými dýněmi mezi hroby, ale ruku na srdce – kvůli tomu mapu na úrovni tutorialu nikdo hrát nebude.

Sprinterské kritérium

Hell and Damnation ve výběru kapitol balancuje na tenké hranici, kdy hra sice vyloženě neuráží, ale jako výběrový kompilát misí se každému nemusí zavděčit. V mnoha dalších ohledech už však Damnation z oné hranice definitivně padá. Po čtyřech čistých hodinách hraní se totiž objeví titulky a vy zjistíte, že jste odehráli pouze čtrnáct singleplayerových levelů, které Poláci zmenšili, zkrátili, zkrátka z nich udělali nejen nepočetný, ale také designově zestručněný výcuc z toho, co se už kdysi hrálo.Tohle už není otázka vkusu. Krátká doba hraní musí pohoršit každého.

Singleplayerovou kampaň Hell and Damnation doslova vdechnete a stěží stihnete zaregistrovat i drobné technické změny a pár bonusů, které autoři do remaku vložili. Do ruky se vám dostane například perfektně vymodelovaný vrhač ostnatých kotoučů zvaný Soulcatcher, což je opravdu povedená věcička s vyváženou kadencí vůči své relativní síle. Potěší i raketomet zkřížený s kulometem. To je zase kombinace, o níž sní každý příznivce těžkých zbraní. Tím však výčet zajímavých zbraní končí a podobné je to i se seznamem nepřátel. Málokdy potkáte něco, o čem nejste bytostně přesvědčeni, že už jste to jednou viděli.

Hell yeah?!

Ani audiovizuální zpracování hru nikam neposouvá. Unreal 3 Engine se na ní nepodepsal kdovíjak výrazně. Dalo se čekat mnohem víc než pár nových animaci smrti či jemněji naprogramované kostry protivníků, kterým teď můžete přesnou (vlastně nepřesnou) střelou posílat vtipné housle mezi nohama.

Že je herní prostředí nepatrně více zničitelné a že ostnaté kotouče zůstávají obětem efektně v krcích, to už je detail, který by ani nestál za řeč, pokud by bylo možné mluvit o něčem jiném. Jenže to nejde. Nic dalšího remake nenabízí. A jestli bylo drobné technické omlazení daní za to, že jsou nyní levely kratší, nechtějme ani domýšlet, jak by hra vypadala, kdyby se ve Farm 51 vrhli třeba i na ostré textury, efekty počasí, prostorový zvuk nebo nedejbože kvalitnější AI, kterou ani dnes není problém vyautovat jedním zákeřně nehybným sloupem či bednou.

Naštěstí je Hell and Damnation aspoň prosto experimentů. Mapy nemají otevřená prostředí jako v Ressurection, takže demenci umělá inteligence se obvykle dobře skrývá na malém ohraničeném prostoru. Jako kdysi v originále. Díkybohu za to.

Multiplayer nikoho

Edice Hell and Damnation je svou podstatou určena nostalgikům, kteří by si rádi připomněli hezké chvíle u původního Painkillera a jeho prvního datadisku, leč snaha autorů se minula účinkem. Či spíše publikem. Hell and Damnation se bude líbit jen herním novicům, jimž milosrdně chybí srovnání, a právě ti si užijí víceméně tradičně našlápnutou akci bez hledání nedostatků.

Ovšem ostatní by se měli Damnationu vyhnout. A to i za cenu, že přijdou o bonusový multiplayer. Tvůrci do něj jednak přichystali nový kooperační režim pro dva hráče, který se přizpůsobuje jak vyšším počtem protivníků, tak i nižším množstvím vlastních hitpointů a nový je také survival mód s hordami či klasická online hra. Jenže bonusy tohoto typu jsou přesně to, co dělá remaky jako Hell and Damnation tragicky zbytečnými. Co s multiplayerem, který v téhle hře nikdo, ale opravdu nikdo nehraje?..