"Já... můj otec byl Ochránce. A zahynul ve službě."
"Aha."
"Moje matka to těžce nesla a zemřela po narození mé sestry."
(dramatická pauza)
"Ochránci mi sebrali všechno, proto jsem je odmalička nenáviděl."
"Chápu."
"Asi jsem se pletl."
"Věř mi, že sám jsem s prací Ochránce nikdy nechtěl skončit. Jsem hrdý na to, že jsem Ochránce. A tvůj otec byl jistě také hrdý."

A tvůj pes a tvoje morče a tvoje letadlová loď 1 ku 49, všichni byli velmi hrdí.

Zhruba takhle blboučká je celá Phantasy Star Universe (PSU) a zhruba takhle roztomiloučká zároveň. Ta naivita není nijak strojená, je to prostě základní element žánru, kterému můžete říkat japonské nebo konzolové hry na hrdiny. S těmi na PC toho mají společného jen málo - důraz na příběh, pestré (byť v jádru dost ploché) charaktery... máme jim vůbec na počítačích dávat prostor? Můžou něco nabídnout hráčům, kteří vyrostli na Krondorech, Albionech nebo sérii Elder Scrolls?

Samozřejmě, že můžou! A pokud nemáte komplexy z toho, že "hra na hrdinu" někdy místo tabulek znamená jen pobíhání s elektrickým mečem velikosti dvacetipatrového paneláku a rubání všeho v dosahu, potom vás PSU pobaví až překvapivě dobře, jako se jí to povedlo i v mém skromném případě.

Ten nejlepší z možných světů

Budiž, nepatřím mezi vyložené gurmány japonských her a je mi dopředu jasné, že na konzolích se PSU v záplavě podobných titulů potápí hloubš do průměrnosti (zvlášť ve světle předchozích dílů a konkurence Final Fantasy). Pro počítačového hráče je to ale svým způsobem nádherné zjevení, jako když hrdina hry Ethan Waber poprvé spatří kosmickou vládkyni a jde mu z toho hlava kolem. PSU je pestrobarevná, pozitivní a samozřejmě kýčovitá až hanba, jenže i to je pořád docela osvěžující změna oproti nekonečně uniformním vizím budoucnosti v počítačových sci-fi. Prostě taková ta holka / kluk, do které/-ho se zblázníte, i když rozumu moc nepobral/-a. Přepisovat příběh o virální invazi tajemného zla nemá cenu, patří do šuplíku "předvídatelné", ale popsat svět, ve kterém se ten příběh odehrává - to už mi za námahu rozhodně stojí.

Celá série Phantasy Star ze všeho nejvíc připomíná dětské kreslené seriály typu Dobrodruhů z vesmíru (respektive Hvězdné války a Lucasovu imaginaci), kde jedinou důležitou věcí vždycky byla lehkovážnost tvůrců, cákající v barvách do všech stran. Stačilo pár solidně vykreslených archetypů a dál už se mohl scénář motat jakkoliv zrychleně a chaoticky, hlavně, když bylo pořád co nového objevovat a čemu novému se divit. A přesně tohle budete zažívat i během hraní PSU, ta svobodná vize jedné z (ne)možných budoucností lidstva je velmi meditativní a comicsově zábavná zároveň. Tak trochu Albion light, čtu z bezprostředních poznámek v bloku před sebou. Dá se namítnout, že Evropan uvnitř možná vidí víc, než exotický produkt doopravdy nabízí, ale troufnul bych si s takovou námitkou nesouhlasit. Základní emoce jsou stejné pro celé lidstvo a emocemi PSU přetéká. Tím ovšem nemyslím nějaké mangafilní dramatické postávání v dešti a digitální autoportréty frustrovaných teenagerů, naopak. Z téhle hry čiší radost, dychtivost po dobrodružství, něco té lásky, aby se neřeklo, a chuť poznávat cizí světy. Jak příhodné u titulu pocházejícího z ostrova tisíce kilometrů odsud.

Dsarii-ma, Ethan Waber?

Phantasy Star je samozřejmě legendární jméno a váš vztah k němu (pokud existuje) hraje důležitou roli. Od časů mluvících koček prvního dílu stihlo uplynout skoro dvacet (!) let, ale koncepce zůstává v jádru stejná: kombinace akční hratelnosti a víceméně automatického vývoje postavy formou sbírání nového vybavení. Souboje se odehrávají v reálném čase a hra je v nich klasickou mlátičkou se speciálními údery a komby. Hned tady je nutné vyseknout důležitý detail - hrát PSU s gamepadem a bez jsou dva zcela rozdílné zážitky. Konverze není klávesnici nijak přizpůsobena a hratelnost je tak mnohem "kostrbatější". Naopak s kvalitním gamepadem si užijete náramnou relaxaci od nekonečného klikání u západních erpégéček. Ovládání je bezproblémové a díky stylovému hernímu rozhraní se člověk brzo "chytne". A tak jdete a likvidujete jednoho emzáka za druhým a jdete a likvidujete a občas někomu zachráníte život a občas někdo vybombarduje půlku planety. K dispozici je systém upgradů pro zbraně nebo možnost za pochodu měnit specializaci hrdiny dle potřeb další mise. Podle očekávání se ale nekonají žádné velké odbočky a hra vás vede úzkým koridorem přesně nadefinované zábavy. Což není zápor - jen varování vstříc herním klaustrofobikům.

Rozporuplné je ale samotné tempo hry, kdy dlouhé předpočítané animace nebo filmečky zdržují od samotné akce a to je na monitoru prostě nezvyk. Často už už nadskakujete nadšením, že přijde nějaká interakce, ale ono ouha, deus ex machina vyřeší problém za vás a pokračuje pasivní sledování děje. Ne, že by snad akčních pasáží bylo ve hře málo: v rámci své poctivé délky (desítky hodin) nabízí spoustu napínavých soubojů, jenže vedle nich také spoustu nezajímavé vaty. A to je tu krapet větší problém, než třeba u druhých Knights Of The Old Republic, kde byl člověk neustále motivován hloubkou příběhu. A tady máme, jak už v textu padlo, poměrně mělko.

Ostatně nejvíc tenhle nedostatek vyniká v protěžovaném online režimu, který trčí na půl cesty mezi Diablem a skutečnou MMO, jenže omrzí a vyčerpá se dřív, než piškvorky po lokální síti. A teď si představte, že byste za online část podle Segy měli platit zhruba dvě stovky měsíčně. To je samo o sobě absurdní a ve světle takových Guild Wars je to absurdní trojnásob. Tohle že jsou lidé, kteří stojí za původní Phantasy Star Online, výbornou onlinovkou pro Dreamcast (dej mu pánbů věčnou... však víte)? Přitom je koncept Ochránců, vyrážejících za úkoly napříč fantaskní sluneční soustavou, k online výletům jak stvořený!

Twinkle, twinkle, little star

Po technické stránce je hra skvost, a i když zase slyším na sto honů kvákat honiče hardwarových trik, žádní fetišisté mi nevymluví, že i postarší grafika může být jedním slovem kouzelná. A co je nejdůležitější, konverze možná ignoruje uživatelské zvyklosti PC, ale jinak je ve všech ohledech programově kompetentní a díky vysokému rozlišení to celé ve výsledku vypadá podstatně líp, než na mateřské Playstation 2. Jen všudypřítomné loady by zasloužily vyházet, jakkoliv promptní ve většině případů jsou. Ty naše monstrózní paměti by je jistě schroustaly s prstem ve slotu. Hra nicméně kmitá jako fretka a rozjedete ji na všem, co ještě neobrostl mech.

Vypíchnout určitě zaslouží i parádní soundtrack, který vysoce převyšuje běžnou orchestrální produkci, jakou se dnes zkouší holedbat každá druhá větší hra. Ve hře se střídá s ucházejícími osmdesátkovými smyčkami / elektronikou během akce a díky bohatým motivům funguje i na samostatný poslech. Už takhle zčerstva ho neváhám zařadit k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost ve hrách slyšet, a to jinak japonské herní soundtracky (Castlevanii, například) beru hodně s rezervou, protože bývají plné bezobsažných not. Subjektivní sympatie, však já vím.

Ale stejně jako se hrdinové PSU nemusejí potýkat s hlubokými charaktery, není cílem recenze díla konstruovat nějaké rádoby objektivní soudy. Máte slabost pro velkolepé space opery? Překousnete monotónní pasáže? Budete mít trpělivost čekat na save pointy? Neumřete smíchy při hudebním videu, kde se zpívá Bojujeme za svobodu / je to bitva proti temnotě? Pak by vás PSU mohla nadchnout, i když to možná není žádná supernova a spoustu počítačových veteránů jistojistě trefuje šlak už z pouhého zařazení téhle rozkošnosti do škatule RPG.

No - zvykejme si. Za sebe můžu místopřísežně prohlásit, že bych takhle lehkonohých, ale pokud možno myšlenkově sytějších her ocenil na monitorech víc.

50,-