Když v roce 2007 studio Infinite Interactive vydalo první díl Puzzle Questu, okamžitě na sebe strhlo pozornost zkombinováním zdánlivě nekompatibilních surovin, jako jsou docela hluboké RPG prvky a relativně jednoduchý systém spojování kamenů. V jejich podání se z tohoto mixu zrodilo něco neskutečně hratelného, co k sobě připoutalo tisíce hráčů napříč platformami a vyvolávalo v nich stavy přibližující se závislosti. Omámeni úspěchem se vývojáři vrhli na tvorbu dalšího přírůstku do rodiny Puzzle Questů, a tak světlo světa spatřil Galactrix, který sice byl plný novinek a změn, avšak ne k lepšímu, a veleúspěch se neopakoval. Protentokrát se tedy rozhodli vsadit na jistotu, zavrhli vesmír i hexagonální kamenovou síť a první skutečné pokračování původního PQ postavili v duchu hesla: Proč měnit něco, co funguje tak dobře.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Návrat ke kořenům

Hromádka zlata sice v poměru s Yetim vypadá titěrně, ale s trochou štěstí v ní najdete něco opravdu cenného.

Pokud tedy s touto značkou již máte nějaké zkušenosti, pořízením dvojky neuděláte krok víry do neznáma, ale sebejisté vyšlápnutí na pevné a spolehlivé základy. Vrátila se klasická čtveřice povolání (barbar, assassin, mág a templář) a s nimi i čtvercová síť, útočení spojováním lebek, nabíjení many spojováním kamenů příslušné barvy a spousta dalšího. Přesto se ani tentokrát autoři nerozhodli riskovat vydání kopie originálu a nějakou tu změnu do konceptu přece jen zakomponovali.

Zřejmě nejviditelnější je fakt, že už se na hru nedíváte z ptačí perspektivy, posouvajíce vašeho hrdinu po mapě, nýbrž jste odkázáni na daleko osobnější pohled přímo do herního světa. Prsty v tom má příběh, který zavrhl jakékoliv daleké cestování a v převážné většině se odehrává v nekonečných prostorách věže obývané nějakou formou zla. Jako každý správný hrdina se do ní tedy ponořujete a probíjíte si cestu skrz patra podobně jako třeba v prvním Diablu. Celé vaše putování se proto skládá z cestování z jednoho čtverce herní plochy do dalšího, vybití všeho nepřátelského, případně splnění nějakého toho vedlejšího questu a zopakování celého postupu. Tato „omezenost“ má samozřejmě největší dopad na grafiku, který má své klady i zápory. Velmi příjemné je vynucené zaměření se na detaily, díky němuž je prostředí včetně nepřátel nakresleno velice pečlivě. Na druhé straně se ale musíte smířit s tím, že neustále pobíháte z místnosti do místnosti, což se nedá kompenzovat sebedetailnější grafikou – najednou si zkrátka uvědomíte, že je úplně jedno, kde jste, a důležité spíš je, co děláte.

Svatá trojice

Když je vyražení dveří nad vaše síly, musí promluvit kouzla.

Ať už bijete nepřátele nebo třeba lootujete truhly, děje se tak díky notoricky známému spojování kamenů a v tom spočívá veškerá síla PQ2. Zdaleka nejvíce času strávíte bojováním, které se oproti jedničce změnilo jen v jedné věci, jež má však na hratelnost obrovský dopad – odteď už můžete používat vybavení. Zatímco jste dříve sbírali meče, štíty a podobně pouze kvůli bonusům, které vám propůjčovaly, tentokrát můžete zbraněmi nepřátele skutečně mocně mlátit a štítem si zvyšovat obranu. Používat se dají podobně jako vaše speciální schopnosti, tedy za manu získanou spojováním nových kamenů ve tvaru zaťaté pěsti. Vybavení se ve hře povalují hromady a všechno se za správnou sumu a kombinaci nashromážděných surovin dá vylepšovat. Pokud tedy z bedny na začátku hry vytáhnete něco opravdu dobrého, můžete s tím díky upgradům vydržet velmi, velmi dlouho.

Ne všichni nepřátelé mají stejně velikou herní mřížku. Změny sice nejsou příliš časté, ale o to příjemnější.

Slovo „pokud“ je však v tomto případě velmi zásadní, jelikož v PQ2 nemáte žádný předmět vytažený z truhly jistý. Prohrabávání totiž také probíhá formou spojování, ovšem tentokrát s pozměněnými pravidly, omezeným počtem tahů a zmenšujícím se herním polem, takže s trochou smůly můžete truhel prohrabat klidně pět a k tomu opravdu dobrému matroši se nedostanete. Tím samozřejmě výčet vedlejších miniher nekončí – s různou formou spojování se setkáte například při likvidaci pastí, vyrážení dveří nebo jejich otevírání kouzlem, učení se některým speciálním dovednostem a tak podobně. Jejich variabilita je velmi příjemná a hře se díky ní docela daří odrážet nájezdy repetivnosti. Přesto nám ale nedokázaly nahradit činnosti, které autoři ze hry vyhodili. Zmizelo sbírání run, cvičení mountů, stavění citadely, či chytání nepřátel za účelem učení se novým kouzlům, což je zásah velmi bolestný, chtělo by se říci až degradující. Díky němu se z PQ2 stala hra, která sice v očích nováčka a nenáročného hráče může působit soudržněji, ale komukoliv náročnějšímu nemusí přijít tak dobrá, jako jednička.

Jistota je jistota, ale...

A odtud by se klidně mohl vyvodit závěr. PQ2 je tah na jistotu, který má všechny dobré vlastnosti jedničky, ale zároveň její koncept v jistém slova smyslu okrajuje, aby se ještě víc zavděčil těm skutečně nejpříležitostnějším hráčům, zatímco těm náročnějším časem přijde příliš „jednoduchý“. Pokud jste tedy již někdy PQ hráli, je třeba si před koupí položit otázku, zda vám stojí za to investovat peníze do hry, která běží na totožných principech, jen je balí do trochu jiného a jednoduššího kabátku.

Kam dál?

21. května 2012

Sniper Elite V2

Recenze pro PC

Vasilij Zajcev by měl radost

Jan Vondrášek0

20. května 2012

Diablo III

Recenze pro PC

Změny? A proč?

Ondřej Novotný6

19. května 2012

Vzpomínka na Colonization

Téma pro PC

Pozdrav z Nového světa

Ondřej Švára2