Red Faction: Armageddon

Když před dvěma lety vývojáři z Volition Inc. vypustili na trh třetí díl série Red Faction s podtitulem Guerilla, hráči i kritici byli spokojeni. Šlo o sandboxovou hru na revoluci, která nabízela poměrně rozlehlý svět, v němž jste se mohli volně pohybovat a ničit, co vás jen napadlo. Jistě, příběh nebyl kdovíjaký a hra občas ztrácela dech, to všechno ale vyvážila destruktivní síla enginu Geo-Mod 2.0 vyzbrojeného Havokem. Teď si však představte, že tento koncept vezmete a nabalíte na klaustrofobickou lineární střílečku, která trochu připomíná Dead Space na steroidech. Přesně to se stalo v Red Faction: Armageddon. Může něco takového fungovat?

Osudový smolař Darius

Každému, kdo hrál předchozí díl série, bude jméno hlavního hrdiny okamžitě povědomé. Darius Mason je vnukem Aleca, protagonisty z Guerilly, a není se třeba bát, že by nepodědil dědečkovu odvahu. A tak, když se terraformovací zařízení na povrchu planety stane terčem teroristického útoku, je to právě on, kdo se po boku zásahové jednotky vydá stroj zachránit. Situace se však vyvine zcela neočekávaně, Dariovou vinou vůdce útočníků Adam Hale unikne a stanice je kompletně zničena. Důsledky jsou katastrofální – povrch Marsu se stává neobyvatelným a lidé se musí stáhnout hluboko pod zem, do jeskynních kolonií.

O deset let později. Darius již není členem Red Faction, nyní podniká na vlastní pěst v kolonii nazvané Bastion. Jeho doménou jsou riskantní operace v podzemních dolech a na povrchu planety, sužovaném ničivými bouřemi. Jednoho dne však udělá chybu. Vezme podezřelou zakázku, která ho dovede ke starodávného artefaktu v opuštěném těžebním komplexu. Když objekt otevře, zjistí, že právě nejspíš zpečetil osud zbylých kolonistů. Probudil totiž původní obyvatele Marsu, jak jinak než odporná slizká stvoření s mnoha tykadly, drápy a neovladatelnou chutí na lidské maso. Když ke všemu zjistí, že jsou vedeni nikým jiným než Adamem Halem, nezbývá mu než pokusit se svůj omyl napravit... a přitom si vyřídit staré účty.

Zápletka měla velký potenciál. Nevím co vám, ale mně osobně přijdou tísnivé náměty na pozadí vymírající civilizace a uvolněné „tajemné hrozby“ jako nesmírně lákavá záležitost (vezměte si kupříkladu Metro 2033, Halo a další). RF: Armageddon k tomu přidává i sympatického hrdinu s pohnutým osudem a nějakou tu romanci. To všechno je zde ale zpracováno nesmírně povrchně, většina témat je jen nakousnuta a nedotažena, děj je dávkován v rámci trestuhodně krátkých videí, identifikace s hrdiny je minimálně a navíc se vůbec nedaří skrýt fakt, o jaké jde klišé. Výsledek je, že vám bude celkem jedno, jak to všechno dopadne.

Destrukce, destrukce a ještě jednou – destrukce!

Ale co na to gameplay? Ano, jak již bylo řečeno, hra je prudce lineární a většinu času se odehrává v uzavřených chodbičkách jako vystřižených z Dead Space či Alienů. Procházíte levelem a nepřátelé vám nedávají vydechnout, horda za hordou se na vás sypou a vy rozpoutáváte peklo pomocí arzenálu ničivých zbraní... a náhle zjišťujete, že vás to i tentokrát nesmírně baví. Důležité je podtrhnout ony dva pojmy – „naprosté peklo“ a „arzenál zbraní“. Protože ty zde hrají zatraceně důležitou roli.

Destrukce je zpět a světe div se, funguje i na omezeném prostoru hluboko pod zemí. Většina interakce přitom probíhá následovně. A. vstoupíte do místnosti, která je plná plechových konstrukcí, stěn, plošinek, v lepším případě i generátorů a budov. B. vyhrne se na vás záplava nepřátel. C. Spustíte palbu a vše začne v plejádě výbuchů létat vzduchem. D. Z místnosti se stane holá jeskyně, budovy a konstrukce zmizí, zůstanou jen hromady šrotu a mrtvých těl. A vy budete mít chuť radostí skákat po stole.

Je až s podivem, jak autorům stále dokola vychází sázka na hráčovy primitivní pudy, které se v jádru omezují na touhu zničit toho co nejvíce, v co nejkratším čase, za doprovodu co nejefektivnější podívané. Může se to zdát povrchní, ale až se kolem vás budou hroutit obrovské plechové věže, až budete chirurgicky rozřezávat laboratorní komplexy a vcucávat do vortexových děr haldy nepřátel, dáte mi za pravdu.

Arzenál k pohledání

Nesmírně mě potěšila zbraň nazvaná Magnet Gun. Ta totiž ve mně nejednou vzbuzoval stejné nadšení, jako když jsem poprvé objevoval krásy Gravity Gunu z Half-Life 2. Funguje ďábelský jednoduše – první ranou definujete cíl v bodu A, druhou ranou vystřelíte kotvu do bodu B. Vše z bodu A se následně přemístí do bodu B. A to jak nepřátelé, haraburdí a výbušné barely (které po cestě explodují), tak celé kusy budov. Cíl mise „znič budovu“, který v jiných hrách znamená většinou „zmáčkni tlačítko, které ji odbouchne“, zde proto dostává zcela jiný rozměr. A věřte, že si ono destruktivní „rozebírání“ herního světa náležitě užijete.

Pozitivní zprávou je i to, že porcování nepřátel je neméně zábavné. K dispozici je spousta nápaditých zbraní a ačkoliv příjemně ničivý efekt poskytují i základní pistole, kulomety a brokovnice, na konci listu se nacházejí mnohem zajímavější kousky. Nesmírně jsem si třeba oblíbil vrhač granátů – dokáže vystřelit 4 příchytné projektily za sebou, které posléze po jednom manuálně odbouchnete. Velmi dobrá věcička pro šíření paniky mezi zástupy nepřátel. Dalším jasným favoritem je pak Singularity Cannon, který vše živé vcucne do malé červí díry, jež navíc s mohutným výbuchem exploduje. No a pak je tu samozřejmě Mr. Toots, který je vám zpřístupněn po dohrání hry... doporučuji podívat se na přiložené video :-)

Nanotechnologie v celé své kráse

Během kampaně však nebudete jen ničit. Zařízení Nano Forge, které hrdinovi umožňuje využívat speciální nano síly, má nyní skvělou vlastnost většinu mechanických objektů zpětně opravovat. Stačí náramkem namířit na hromadu suti a původní konstrukce se před vašima očima opět materializuje. To je ostatně nezbytné pro postup vpřed – často se stane, že si pod nohama odbouchnete plošinku vedoucí dále. Hra vám navíc pravidelně dává za úkol opravit důležité struktury jako generátory, vodní pumpy a další. Kromě toho Nano Forge zpřístupňuje ničivé útočné síly Impact (jako Force Push ze Star Wars), Shockwave (zvedne nepřátele do vzduchu, kde je pohodlně zneškodníte), Shell (silový štít) a Berserk (zvyšuje účinek zbraní).

Během postupu kampaní budete sbírat peníze a vylepšovat Dariovy schopnosti. Děje se tak u speciálních terminálů, podobně v jako již zmíněném Dead Space – a i zde se z hlavního hrdiny postupně stane (téměř) nepřemožitelný ranař. Shell třeba začne odrážet nepřátelské střely nazpět, Berserk bude zraňovat široké okolí, střelba ze zbraní zrychlí, zvýší se vám zdraví či se zvětší kapacita zásobníků. Vše podle toho, jaký gameplay vám víc vyhovuje. Celý systém navíc poměrně úspěšně funguje, dodává totiž potřebné obzvláštnění do jinak přímočaré akce.

Vady na kráse & Multiplayer

Jakmile se totiž řež zklidní a RF:A si začne hrát na atmosferický hororový zážitek, začnou se objevovat kazy. Repetitivnost vyplave na povrch, nepříliš nápaditý level design udeří do očí, ani graficky hra neoslní a opakující se nepřátelé zevšední. Nehledě na to, že se rozhodně nejedná o titul, který by vás kdovíjak vyděsil. Dá se ale říct, že hra nikdy vyloženě neotráví, vždy se totiž nakonec vrátí do destruktivních kolejí či přihodí do kotle minihru. Výlety na povrchu Marsu a pochodování v bojových exoskeletech, mohutných kráčejících tancích, či poletování ve vznášedlech – to vše je příjemný zážitek, který navíc testuje schopnosti GeoModu 2.5 na maximum.

Mimo singleplayeru nabízí RF:A mód Ruin, jehož jediným cílem je krystalicky čistá destrukce. Hra uděluje body za každý zničený objekt a úkolem je samozřejmě dosáhnout během časového limitu co nejvyššího skóre. O něco zábavnější je Infestation, v němž se po boku až 4 kamarádů postavíte proti třiceti vlnám emzáků. V režimu Survive je musíte jen přežít, v Defend je úkolem bránit důležité konstrukce před zničením. Ve výsledku se však stejně vše většinou zvrhne „jen“ v chaotickou, strhující a nesmírně chytlavou řežbu.

Je to dobré, ale...

RF: Armageddon si dokážu představit jako naprostou pecku. Jako hru se strhujícím příběhem, s propracovanými postavami, ve světě, kde lidstvo vymírá a beznaděj teče proudy. Dokážu si představit epickou kampaň, kde se hororové sekvence střídají s nepopsatelnou řeží, chvíli pod zemí, chvíli na povrchu, chvíli pešky, chvíli na palubě mocných bojových strojů. V takové podobě by čtvrtý díl zápasil o titul hry roku. Stačilo jen najmout lepšího scénáristu, trochu víc popustit uzdu fantazii, dotáhnout koncept do konce a vybalancovat gameplay. Takto se jedná jen o velice solidní hru, která vás mnohdy královsky zabaví, nakonec ale trpí stejnými negativy jako její předchůdce. Zbyde po ní jen pocit, že to mohlo být i lepší... a ten se velice těžko smazává.