Reus

Reus přináší nádherné a roztomilé okamžiky, kdy hráč doslova z ničeho dává vzniknout lesům, horám, oceánům či bažinám, a v pozdější fázi hry kombinuje doly, stromy i zvířecí doupata, aby zajistil osadám prosperitu. A kouzelné chvilky zcela pravidelně střídá s těmi, při nichž nelze než po vzoru bratří Strugackých zakřičet, jak je těžké být bohem. Bohužel, ne vždy za to mohou jen zpovykaní obyvatelé malé virtuální planety – občas se hněv musí snést i na designery.

Pánové naši, již jste sešli z nebes

Na začátku každé hry v božské strategii Reus je prázdná planeta snímaná bočním pohledem. Hráč následně ovlivňuje její vývoj prostřednictvím čtveřice obrů. Titánská božstva vody, skály, lesa a bažiny mají rozličné schopnosti. Na počátku je hráč využije zejména k úpravám krajiny. V pustině se neusadí žádný z vesmírných nomádů, a tak je potřeba založit oceány, horské masívy a připravit trojici ekosystémů, v nichž lidé mohou žít: poušť, mokřady a les.

Následuje rozmístění prvních surovin – teprve tehdy dojde k založení prvních osad a začne živelná snaha o prosperitu vesniček a měst. Hráč je motivován k plnění přání svých lidí jednoduchým způsobem. Když jim pomůže postavit velký projekt typu sýpky, laboratoře nebo v pokročilejší fázi hry třeba opery, vyšlou ze svého středu ambasadora. Tento vyvolený prorok se usadí na čele jednoho z bohů a otevře nové schopnosti (anebo vylepší ty stávající). A tak jsou při fungující spolupráci obři čím dále mocnější a planeta čím dál úrodnější a bohatší.

"Lidé... jsou lidé. A tak s narůstajícím bohatstvím podlehnou lakotě a začnou válčit jedni proti druhým."

Stejně jako v životě, ani v Reus nejde neustále růst. Komplikujícími faktory jsou zejména malá rozloha planety, takže je třeba začít sledovat vzájemné vlivy sousedících surovin a hranice jednotlivých osad. Druhým problémem je pak prostý fakt, že lidé... jsou lidé. A tak s narůstajícím bohatstvím podlehnou lakotě a začnou válčit jedni proti druhým. Dlouhé desítky minut budovaná komunita šesti osad se tak může proměnit ve spáleniště během okamžiku, a co hůř: někdy se lidé dokonce obrátí i proti svým bohům; bohům, kteří jsou sice mocní, nikoli však nesmrtelní a nezranitelní.

Začíná nová éra

Reus hráči zajímavým způsobem dávkuje obsah. Zpočátku má otevřený pouze tutorial a základní mód "éra", trvající ovšem pouze 15 minut. Během nich se toho mnoho nestihne. V nejlepším případě se podaří splnit některé první, skromné cíle. Postupně se ovšem otevře půlhodinová, hodinová a dokonce dvouhodinová éra. A to už je čas, během kterého se hráč může pustit do náročnějších a ambicióznějších projektů. Sandboxové podstatě hry docela dobře sedí fakt, že jednotlivé achievementy nijak nevnucuje. Sám hráč se pak rozhodne (a často i v průběhu hry), zda chce dosáhnout odměny za válečnickou vesnici se šesti vyhranými bitvami, anebo třeba odměny za vesnici se 250 body prosperity získanými pouze rostlinami. Reus tak přirozeně a velmi nenuceně nutí k opakovanému hraní, protože mnohé úkoly reálně nejde splnit zároveň. Díky množství surovin a jejich kombinací i schopnostem obrů je pak možné prožít skutečně dost odlišné éry.

Bohužel, znovuhratelnost má i svou temnou stránku. Po otevření nejdelší, dvouhodinové hry, je možné dosáhnout mimořádně rozmanitých kombinací a zajímavého vývoje vesnic. Jenže: první tři čtvrtě hodina až hodina po několikátém opakování výrazně ztrácí na zábavnosti. Mnoho činností je totiž potřeba udělat doslova rutinně a než se schopnosti obrů pořádně rozvinou, je hráč odsouzen k tomu, aby nechával na planetě vyrůst podřadné keře, nevýnosné doly a nedomrlá zvířata. Doslova obětovat polovinu hracího času otravné rutině je ubíjející.

Pozor na správné sousedy

Ne každému pak musí nutně sedět velmi arbitrární systém vzájemných vlivů. Některé synergie dávají smysl – třeba jako že hrušky dávají více jídla, když jsou ve dvou vedle sebe a vytvoří tedy sad; nebo když se na vedlejších políčkách nacházejí makrely a nějaký rybí predátor živící se na nich. Ale jiné vztahy jsou vytvořeny zcela uměle a dělají z rozmisťování jednotlivých surovin spíš jakousi podivnou puzzle skládačku. Mrzuté jsou okamžiky, kdy si hráč odemkne třeba vylepšení topazu na onyx, ale musí kvůli tomu doslova přeskládat celou plochu vesnice...

Na druhou stranu, pokročilá fáze hry nutí více k přemýšlení právě nad hlubšími souvislostmi a skrytými vlastnostmi herního systému. Už nejde jen o tři základní suroviny (zlato, technologii a jídlo), ale i o mechanismy "přírody", nebezpečnosti jednotlivých tvorů, či toho, kolik jednotlivá políčka vzbuzují v lidech posvátné úcty (omezující lakotu a tím i válčení). Strategii si žádá i přispívání k projektům či rozdělení ambasadorů mezi obry.

Reus si zkrátka vede výborně zejména ve fázi úplného začátku a naopak konce. Prvotní nadšení z možnosti formovat roztomilý a kouzelně kreslený svět časem vyprchá. A ten, kdo u hry vydrží a překoná určitou fázi rozčarování z některých omezení herního systému, bude se opět skvěle bavit u závěrečných minut – obvykle znamenajících střídavé potlačování válkychtivosti rozvinutých osad a radostné vysazování velkých a nádherných stromů, zlatých dolů či tučných ryb.

"Při takřka neexistující konkurenci v žánru je Reus výbornou volbou pro všechny, kdo by si chtěli užít božskou strategii se vším, co k ní patří."

Při takřka neexistující konkurenci v žánru, který proslavily zejména hry Petera Molyneuxe (ať už původní Populous či Black & White), je Reus výbornou volbou pro všechny, kdo by si chtěli užít božskou strategii se vším, co k ní patří. Je to hra roztomilá, přehledná i komplexní. K dokonalosti ještě krok schází, ale konec konců... je těžké být bohem; a ještě těžší je být boží.