S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky nebyla špatná hra, ba naopak. Ale přesto měla své mouchy. Některým vadila umělá inteligence, jiným zase lineárnost... A tak celkově se našla velká spousta stěžujících si hráčů, kteří své názory prezentovali v nejrůznějších diskusích. Autoři si fóra pročetli a pokusili se třetí přírůstek do série pořádně vypilovat.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Zóna tropí hlouposti

Zkontrolovat detektor a hurá na artefatky!

Na rozdíl od Clear Sky, který byl prequelem, Call of Pripyat navazuje tam, kde Shadow of Chernobyl skončil. V Zóně se začnou dít věci, které ukrajinská vláda nehodlá tolerovat, a proto tam vyšle několik helikoptér doslova napěchovaných vojáky. Ovšem Zóna není místo, které změníte vojenskou silou, ať je velká, jak chce. Všechny helikoptéry jsou ztraceny, jejich posádky se nehlásí a ukrajinská vláda zuří. K dalším vojenským zásahům však nemá dostatek kuráže, a proto vyšle jediného vyšetřovatele, zkušeného stalkera, vás.

Hru tedy začínáte s docela slušnou výbavou a předem danou linií příběhových úkolů. Přílišné linearity se však obávat nemusíte, neboť vedle hlavních úkolů je po mapě vždy roztroušena velká dávka vedlejších, které vám poskytnou nenucenou, a proto velmi příjemnou túru po nových lokacích Zóny. 

Ukrajinská trojka

Romantika á la Zóna.

Na rozdíl od minulých dílů je zdejší herní plocha rozdělena na tři části, mezi nimiž zprvu nemůžete volně cestovat. A ačkoliv může pouhá trojice herních oblastí působit skromně, pravda je taková, že každá oblast je rozlehlá a přímo prošpikovaná zajímavostmi. Autoři si byli moc dobře vědomi toho, že potřetí už Zóna nebude mít onen drtivý moment překvapení, a proto na prostředí náležitě přitlačili. Ať už vaše kroky povedou kamkoliv, vždy narazíte na nějakou ruinu budovy, rozpadající se továrnu či malou skupinku konkurenčních stalkerů. Kapitolou samou o sobě jsou anomálie, kterých už není takové množství jako v Shadow of Chernobyl, ale o to zajímavější jsou. Například jezírko s vodními kopci, farma s neustále hořící zemí nebo teleportační anomálie mají opravdu něco do sebe, a to ještě nemluvíme o takzvaném ohnivém cirkusu... Každá lokace má jistý krajinný charakter, díky němuž se odlišuje od ostatních. Mezitím co na začátku často smočíte boty v mokřadech a společnost vám budou dělat nejrůznější vraky lodí, poslední lokace – Pripyat – je vzhledově na hranici Silent Hillu. Prázdné ulice, nejrůznější stínohry a zákoutí, zmar a samozřejmě i mutanti vytvářejí atmosféru, za jakou by se nemusela stydět leckterá hororová hra.

A tomuto dojmu napomáhá i grafika, která sice může být obviňována ze zastaralosti, ale pravdou je, že to hře zkrátka sluší. Autoři na engine sice stále lepí nové vymoženosti (DX11 kupříkladu), ale jádro zůstává stejné a je to právě to jádro, díky němuž je S.T.A.L.K.E.R. esencí atmosféry. Rezavý, zašlý vzhled budov a celkově značně ponurý ráz krajiny totiž ke své funkčnosti nepotřebují vyloženě nablýskanou grafiku, ale grafiku surovou.

Vy jste se zase kochal?

Cítíte ten zmar?

Fáze kochání se okolím však jednoho dne musí přejít a v ten moment nastupuje promyšlená herní náplň. Jednotlivé úkoly jsou pokaždé lehce odlišné a od těch jednoduchých, kdy je potřeba někomu něco zanést, se přehoupávají přes zabíjení či války „gangů“ až k jistému druhu detektivní práce. Příběhové úkoly jsou samozřejmě o třídu výš. Každý vás zavede na pěknou lokaci, která sice z dáli může vypadat pustě a nezajímavě, ale jakmile se k ní přiblížíte, okamžitě na vás vybalí své trumfy. Připravte se na zabíjení oživlých anomálií, průchody minovým polem, hledání cesty na nedostupnou plošinu a podobně.

Takže ano, nudit se po většinu času rozhodně nebudete a pod tím je podepsána také kódová vyzrálost. Zasekávání postav je už opravdu vzácný jev a dá se řešit vyhrabáním nějakého quicksavu. Pády se během hraní nekonaly vůbec a i přes přidaný grafický obsah je hra stále relativně svižná. Respawny nepřátel, kvůli nimž nejeden hráč s původní hrou praštil, už také nejsou tak časté a všechny nabrané úkoly se nám podařilo dokončit (nejsou časově omezené). Snad jen malou výtku vůči umělé inteligenci si neodpustíme – zkrátka a dobře, je jedno jestli se jedná o člověka, mutanta nebo zvíře, všichni jsou občas schopní psích kusů. Nový S.T.A.L.K.E.R. se však i přes občas neohrabanou umělou inteligenci dostal na úroveň hry, která vám nehází klacky pod nohy a snaží se být uživatelsky příjemnou.

Vaříme z anomálií

Bohužel se již dostavuje jakýsi pocit vaření. V tomto případě se stále vaří z docela chutné anomálie, nicméně hra už na zkušené hráče nedokáže zapůsobit tak mocně jako její starší sourozenci. Jednoduše řečeno, takhle měl vypadat už první S.T.A.L.K.E.R. a autorům se to povedlo až na třetí pokus. Moment překvapení je proto pryč a u hry, která vsází především na mocnou atmosféru a kouzlo Zóny, je to zcela zásadní chyba. Vezmeme-li v potaz, že po hratelnostní stránce se prakticky nic nezměnilo, vychází nám z nového S.T.A.L.K.E.R.a hra, která je sice kvalitní a příjemně se hraje, nicméně zajímat bude pouze hráče, kterým Zóna učarovala a nedají na první dva díly dopustit. Všichni ostatní budou mít tendence se jí vyhnout, a to je právě ta největší škoda. Pokud jste prozatím s ponurým světel stalkerů neměli tu čest, rozhodně začněte touto hrou.