The Cursed Crusade

Buď prší, anebo se vám někdo snaží useknout hlavu. Tenhle zájezd přes Jadran na Blízký východ se opravdu nepovedl. Až zas někdy budou plánovat takovouhle poznávací cestu, tak ať se mnou, slovy Cimrmanovými, už nepočítají. Protože i kdybych se odtud nakonec čirou náhodou nevracel na valníku nohama napřed, nenašel bych odvahu a chuť se vrátit. Zkušenost s válkou je totiž strašná. Ať už se děje pro cokoliv. A myslím, že mluvím za všechny, kteří do ní vtrhli i na začátku třináctého století uvnitř čtvrté křižácké výstavy. Tehdy možná Zadar, Konstantinopol či stará Sýrie schovávaly hodně historického bohatství, ale i když se v nich octnete jako kořistnický žoldák, nemá nakonec smysl tázat se po čemkoliv jiném, než po felčarovi a drátěné košili bez děr. Tohle by vlastně mohli Kylotonn Games napsat i pod název samotného The Cursed Crusade, nové akční RPG na motivy křižáctví. Stvořili vpravdě krvavý dějepis.

Ona prokletá čtvrtá kruciáta z vůle mocichtivých Benátek ve hře smrdí čerstvě poraženým masem úplně stejně jako osm set let stará realita, na kterou se hra snaží vzpomenout. Herní The Cursed Crusade je skutečně jedno z nejdrsnějších RPG poslední doby. A díky svému tématu si nemusí ani nic vymýšlet. Zobrazuje smrt takovou, jakou Evropané na Blízkém východě ve jménu Boha doopravdy páchali. Za hranici jde snad akorát tím, jak umí a také chce válečné násilí zobrazovat. Dělá to v pestrých detailech a na sto různých způsobů. Cursed Crusade se v brutalitě vlastně dost vyžívá. Vraždám s různými příchutěmi a v mnoha různých chodech se budete vy, talentovaný templář Denz de Bayle, učit jako právník novým paragrafům. Jednou se z vás stane mistr smrti. Už proto, že onu Smrt s velkým eS, budete mít ve hře pořád tak nějak za zády.

Zlo geometrickou řadou

Crusade má vynikající útočné tempo, prakticky v něm neexistuje hluché místo, kdy by se během deseti vteřin někdo nevymázl v kaluži v krve, a jedna akční situace střídá druhou. Tu nastane rychlý přesun do bojové pozice, onde nasadíte k ještě rychlejšímu úprku před deštěm šípů, prostě organizovaný válečný zmatek. Crusade je tak akční, jak jen akční RPG vůbec může být, a do akce vás vybaví neuvěřitelným množstvím asi devadesáti bojových komb!

Všechna se odvíjejí od desítky typů zbraní. Máte na výběr od jednoručního meče přes oboručák, palici, kopí až po dvojici sekerek či mačet se štítem. Přímo ve hře se pak komba ovládají mačkáním tří tlačítek myši. Jedna akce vždy spouští druhou, takže jste-li ještě nezkušení, umíte třeba jen krátké kombo pro mačetku typu „levé, levé, pravé, prostřední,“ což je sice snadné k zapamatování, ale odpovídá to pouze stylu hospodského nedorozumění s rasovým podtextem. Teprve až získáte zkušenosti, začnou kombinace bobtnat a stanou se složitějšími a účinnějšími.

V takové chvíli ale asi zjistíte, že je Cursed Crusade  v akční části i přes svoji zdánlivou dokonalost nedomyšlené. Ačkoliv se totiž tváří jako příběhový Virtua Fighter na steroidech, člověk si hru nakonec neužije tak, jak asi autoři doufali. I když se snažíte komba zapamatovat, málokdy je kromě těch základních provedete opravdu správně. Namísto toho jen mačkáte nazdařbůh tlačítka, přičemž doufáte, že se z toho něco vyvrbí. Hra totiž vůbec nenapovídá, zda se kombo při jeho tvorbě daří či nikoliv, a zda v něm ještě vůbec pokračujete, anebo jste už načali nové. To je přitom problém, který už mají jiné hry dávno vyřešeny. I takový Zaklínač si křiknul a rozsvítila se mu ikonka, když měl náběh na fatální úder. Jenže v Crusade? Nic.

Nebe, peklo a dál?

The Cursed Crusade tedy místy vypadá, jako když na grilovačce s lidožrouty nečekaně dojde vepřové - najednou se to mezi sebou začne řezat a vám nezbývá než se všemi dostupnými prostředky krvelačné přesile bránit. Naštěstí není boj jedinou složkou hry, to by z ní byla jen hezká mičuda, co uchází. Cursed Crusade má díkybohu i velmi solidní příběhové pozadí, plynoucí pochopitelně z  historického námětu. Avšak víc než dějinné okamžiky ze čtvrté křižácké výpravy (1202–1204) se hra správně orientuje jen na detailní osudy několika lidí, konkrétně onoho templáře Denza de Bayleho, který hledá v probíhajícím konfliktu svého otce, a Estebana Noviembreho, „principy dodržujícího lapku“, jenž Baylemu pomáhá, protože mu vděčí za záchranu života z jedné staré potyčky.

Krom toho, že mají borci ve válce trochu jiné poslání než ostatní obyčejní pěšáci, oba jsou ještě pohlceni jakousi kletbou, ztvárněnou ve snech jako lidské peklo, do kterého jednak nedobrovolně upadají právě ve spánku, anebo si ho zcela záměrně vyvolávají v boji. Na jedné straně v něm totiž čelí ztělesněnému smrťákovi, ale na straně druhé jim apokalyptická iluze dodává i velkou fyzickou sílu, se kterou pak kosí nepřátele mnohem snadněji. Musejí si akorát hlídat čas, aby je smrťák nikdy nedostihnul. S ním ostatně svedou jenom pár doopravdy velkých soubojů. Vždy se k nim dostanou při příběhových předělech. Samosebou, že ono setkávání není bez příčiny...

Design jako malá proměnná

Astrální rozměr možná do křižáckého eposu úplně nezapadá, ale to jenom na papíře. Ve skutečnosti mi vůbec nevadil, aspoň jsem si neustále připomínal, že hraji hru a ne historický román. Virtuální peklo hře prospívá nakonec i proto, že dobře maskuje, jak tvůrci nedokázali přenést všechny dobové reálie do grafického zpracování. Herní prostředí je svým zpracováním mdlé, zapomeňte na výpravné Assassins Creed, nové Crusade prostě nemá ambice jít svým zevnějškem historii po krku a vše, co ve hře uvidíte, nekoresponduje s autenticitou dotyčných míst. Zadar, Konstantinopol, křižácký hrad v Sýrii i další lokace tu sice vypadají středověce, ale to je tak všechno. Jinak jsou to úplně anonymní místa, lehce zaměnitelná za jakákoliv jiná přibližně z té doby.

Chybějícímu pocitu autenticity napomáhá i rekordně malý rozměr herních map. Autoři asi věděli, že nejsou schopni vytvořit dostatečně uvěřitelný svět, a tak hráče pro jistotu skoro nikam nepustí. Vysvětlit to lze asi takto: jestliže se o prvním Zaklínači říkalo, že je na RPG poměry hodně koridorový, tak o Crusade lze směle prohlásit, že by bylo stísněné i jako obyčejná 3D akce.

Nervy před kolapsem

Příběhová kampaň se skládá z přibližně padesáti misí, jež nejsou delší než pět minut. Crusade je vlastně takové klipové RPG. Prosvištíte jedním levelem a než si stihnete utřít krev z hledí, už se načítá další. Jen při prvním zahrání, kdy ještě nevíte, co vás čeká, se to tolik nezdá. Celkovou asi desetihodinovou herní dobu totiž uměle prodlužují ostentativní chyby v leveldesignu, které co chvíli hráče zdržují. Crusade má spoustu míst, kde hráč netuší jak a kudy dál. Vzhledem k malosti map je to přitom úplný paradox, jako kdybyste bloudili v panelákovém bytě.

Levely jsou plné stupidních chytáků, jako že do podhradí se dostanete jen dírou v mostě, která je vidět jenom v pekelném režimu a podobně. Právě chytáků tohoto typu je ve hře přehršel. Hra nutí použít „pekelný pohled“ na věci, které normálně vidět nejsou, což je opravdová lahůdka pro všechny, kteří chtějí hrát v konstantním tempu. Jako by autoři měli pocit, že je hra příliš rychlá a zákeřnostmi ji záměrně zpomalovali. Běhání dokola s nosem přilepeným na zdi je v Crusade běžná praxe.

Je to také tím, že ve hře takřka úplně chybí moderní nápověda. V tom je Crusade na současné poměry opravdu podprůměrné. Nabídne tak akorát jednu holou větu k popisu mise a občas rozbliká nějaký ten povoz k odtáhnutí nebo aktivní dveře k průchodu. A to je vše. Proč třeba nemůže naznačit, kdy se lze nějakou barikádou probít a kdy ne?  Takhle jsem třeba s důvěrou, že troskami se neprochází, bloudil na konstantinopolském „náměstí“ a hledal průchod dál, než jsem po náhodném bouchnutí do odstaveného trakaře mohl pokračovat...

Hledání přítele

Dojem částečně zachraňuje splitscreenový co-op, ve kterém si k počítači můžete pozvat partnera. Multiplayer je jednou ze součástí hry, kterou se Kylotonn Games rádi chlubí a skutečně u něj není důvod k sarkastickým poznámkám. Povedl se. Navíc je spustitelný v jakékoliv odemčené fázi kampaně a to znamená, že ve dvou se dá hrát i nárazově. Pokud zrovna není nikdo k mání, vrátíte s k partnerství s AI. Jenže to se pak zase připravte na chyby. Tentokrát právě v  umělé inteligenci počítačového parťáka, který si například dokáže stoupnout před překážku tak, že ji kvůli němu nemůžete odsunout, anebo se prostě někde zasekne, kvůli čemuž se ani nespustí předělový skript a hra uvízne na mrtvém bodě.

Krásný výhled

Dost mě překvapily všechny tyhle programové kiksy. Včetně třeba opravdu čuňácky zportovaného interfacu, kdy i ty nejdůležitější funkční klávesy, jako je spouštění inventáře, objevujete úplnou náhodou. Překvapilo mě to, protože technicky je The Cursed Crusade naopak velmi kvalitně provedeno. Myslím tím hlavně grafické zpracování. Teď nepíši o nepovedeném designu, ale holé grafice. Ačkoliv se v ní nedá pranic nastavit, a hra tedy běží v podstatě na konzolové úrovni, vizuálně vypadá hra skvěle. Zejména postavy hýří detaily a všimněte si také skvělého motion capturingu. Výborně rozpohybované a sestříhané scény hře dodávají až filmový feeling. Všechno tu sedí, žádné grafické bugy, žádné křečovité pohyby, vše je jako vystřižené z milionářského AAA mainstreamu. A ten detailní model poškození! Nebohým vojákům padají nejen hlavy z krku, ale dokonce se jim ve vřavě odlamují jednotlivé části brnění. To jsem v RPG ještě neviděl.

The Cursed Crusade je proto na můj vkus hodně rozporuplný herní software. Ve všech svých aspektech dokáže excelovat, ale zároveň i nepochopitelně ztrácet.  Už kvůli výjimečnému historickému tématu by si přitom  tohle dílo zasloužilo lepší hodnocení. Snad ve druhém díle...