V Rudém Marsu Kima Stanley Robinsona začal proces teraformace čtvrté planety sluneční soustavy vesmírnou lodí se stovkou pečlivě vybraných kolonistů. I když byli specialisty na všechny potřebné obory činnosti, osídlení pusté a chladné země bylo během na zatraceně dlouhou trať. Lidí na začátku třetího dílu české série tahových strategií UFO: Afterlight není ani tolik, v malé základně se navíc musí třást strachy. Mars totiž není ani zdaleka neobydlený – a hlavně zpočátku se zdá, že výhradním kritériem přežití tu během let byl jedině pud sebezáchovy. Agresivní a krvežízniví roboti, ďáblům podobné bestie, obří pavouci či neuvěřitelně odolné koule plasmy neurčitého původu mají jedno společné. Domácí mazlíčci to nejsou.

Rudá je barva naše!

Příběh UFO: Afterlight vypráví o skupině lidí, která uzavře mír s rasou Retikulanů (což jsou takoví ti klasičtí šedí mužíčci) a v jeho důsledku je vysídlena na rudou planetu. Na povrchu vznikne základna, o níž se stará velmi omezený počet vědců, techniků a vojáků. Ti mají připravit podmínky, aby mohla být planeta zcela teraformována a probuzeny další stovky lidí, kteří čekají v hybernačních kójích. Globální rámec děje správně rámuje celé hráčovo snažení – a je jen škoda, že není prezentován častěji. K vyvolání emocí a sepětí s virtuálním budovatelským procesem tu slouží postupné změny prostředí, v němž se odehrávají mise, chtělo by to ale víc.

Kdo by ovšem čekal, že za nějakých pár hodin bude sklízet citrusové plody z plantáží v kaňonu Valles Marineris, přepočítal by se. Docela dlouhou dobu jsou změny sotva patrné a hráč vede spíše boj o holé přežití. Forma přitom v podstatě odpovídá klasickému konceptu série X-COM. Vedle sebe fungují dva režimy: globální strategická mapa, kde hráč staví základnu, zkoumá technologie, vyrábí důležité předměty, stará se o lidské zdroje a zabírá čím dál více území, a taktické mise v pěkném 3D provedení, kde se vedou jednotlivé bitvy s nepřátelskými frakcemi.

All your base are belong to us

Nepřátelští obyvatelé Marsu nevyhlašují válku klasickou zkomolenou větou z japonské akce Zero Wing. Seděla by ale – všechno, co hráč na začátku má, je jedna jediná báze a jedna malá provincie plná rudého písku, kamení a prachu. Starání se o základnu je významným herním prvkem. Je třeba, aby obsahovala dostatek laboratoří pro zkoumání technologií, produkčních míst, komunikačních prostředků – a zapomínat nelze ani na stavby sloužící k tréninku a léčení vojáků. Výstavba je přímo závislá na přítoku surovin. Těch je hned několik, přičemž ne všechny lze těžit hned na začátku. Nicméně hráč nutnost sehnat více ropy nebo rud tlačí do expanze. Tu obstarávají k tomu určená vozidla a jak se lidská říše na Marsu rozšiřuje, objevují se vždy nová a nová území k zabrání a zastavění radarem, dolem, či v pozdější fázi nějakým tím teraformovacím zařízením. Dříve či později nicméně dojde ke konfrontaci. S některými frakcemi lze být zadobře a vést jednoduchá diplomatická jednání (která mě ale, upřímně, spíš otravovala), většinou se ale na krásně osvětleném glóbu objeví červený puntík, a to neklamně značí jediné: je čas jít do boje.

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte

Zejména zpočátku jsou ale taktické mise spíš zklamáním. Jsou si totiž podobné jako vejce vejci. Vykydlit šest sedm nepřátel v buď stále stejně rudém, anebo pro velký počet výškových úrovní nepřehledném prostředí a pokud možno přežít – poprvé, podruhé... podesáté. Postupem času se naštěstí i úkoly trochu obmění, postačí zabít klíčového nepřítele nebo získat důležitý předmět. Hráči se podívají i do interiérů a obohacením jsou i mise v základnách místních kmenů. Boje se odehrávají v pauzovatelném reálném čase, kdy hráči zadávají rozkazy až sedmi vojákům. Pauzovací systém je zase o něco příjemnější než v Aftershocku a prakticky hráče nijak neomezuje. Ten se tak může soustředit na taktiku a dokonalé využívání lidského potenciálu.

Jednotliví vojáci, ale i vědci a technici postupem času získávají zkušenosti a zlepšují své schopnosti. Sledování statistik a trénink patří k nejdůležitějším činnostem. Ztráta zkušeného vojáka je setsakra znát, a tak se vyplatí spíš restartovat misi. Kdo by se chtěl vzdát bonusových bodů k vlastnostem jako je síla, postřeh nebo odolnost. Kdo by chtěl zase od nuly budovat strom dovedností a znalostí o marsovském životě, planetologii, pozemské technice nebo vylepšování zbraní? A kdo by neoplakal charismatickou babiznu Ute, něžně vražednou Pauline nebo sympatického Retikulana Tabbieho?

Báječní muži ve sterilních laboratořích

Významným krokem na cestě po schodech úspěchu je bezesporu zajištění vědeckého výzkumu. K tomu nestačí mít jen postavenou laboratoř či dvě – je třeba do nich správně obsadit vědce, a to ideálně specialisty na zkoumaný obor, aby jim vývoj netrval věčnost. Docela užitečné je pak zkoumání na bojišti nalezených těl mrtvých nepřátel, či jejich zbraní, které pak lze využít vlastními vojáky. To se hodí víc, než by jeden řekl, protože brzy nastane slušná materiální krize. Zbraní i munice je minimum, a tak budou hlavní hrdinové i hráč doslova líbat ruku technikům v produkčních budovách za každou pušku či zásobník, který ve svých dílnách vytvoří. V pozdějším období, kdy už je lidské impérium přece jen více stabilizované, pak pomohou třeba upgradováním zbraní o lepší optiku či tlumiče.

UFO: Afterlight je chytlavá hra. Vydrží hodně dlouho a i když zdaleka ne vždy bezproblémově baví, je její dohrání zážitek. Ano, mise se opět docela podobají a audiovizuální zpracování má své rezervy. Jenže možnost udělat z rudé planety nový Eden a nakopat zadek šmejdu z vesmíru v zase o něco vyváženějším herním systému jsou trumfy, které hladce kverulantské připomínky přebijí.

99,-