Je to nádhera. Nádhera! Hory, moře a nebe zalité sluncem. Ani sebelepší turistický katalog by nedokázal tomuhle místu udělat důstojnější reklamu. Benátky šestnáctého století. Fotogenické, rušné, atraktivní! Ale buďte na pozoru. Až sem přicestujete, uvědomte si, že smrad, který tu oblizuje zdi měštanských domů, nečpí pouze z místní stok. Doba je ve skutečnosti zlá, velmi zlá a Benátky žijí podivný, vlastně dvojí život. Na předměstí to ještě na první pohled nepoznáte, ale zkuste být více pozorní a zjistíte, že za švitořením tržiště se skrývá nefalšovaná šmelina, za leskem strážního brnění korupce a za puncem ctnosti kolaborace…

Vstupte hlouběji do vnitřního města a budete v šoku. Hned za branou vás může roztrhat rozjívená parta Peršanů – nyní obávaných okupantů oblasti. Výtržníci, které jste mohli předtím v noci potkat ve vnějších okrscích, jsou proti nim neškodné nuly. Pokud se vám náhodou podaří přežít, běžte dál. Do čtvrti zvané Arsenal. Bídnost města vás tu zfackuje do omdlení. Špína, temnota, pobořené domy a další, ještě krvelačnější bojůvky. Tentokrát přitáhnuvší z Afriky.

Když mluvíme o podivných násilnostech v městských ulicích, měli byste vědět, že už do samotných Benátek vás při troše neopatrnosti mohou přivést na márách. Stačí, abyste na venkovských cestách potkali další záškodnické jednotky (to je guláš, že?), tentokrát slabší asassiny, nebo později superbrutální nekromanty a je konec. Kdyby vlastně vůbec nějaký turistický průvodce Benátkami šestnáctého století existoval, musel by lhát. Benátky nejsou dobré místo pro život, tedy určitě ne ve hře Venetica od německých vývojářů Deck 13. Je to spíše místo jako dělané pro osudové střetnutí neuvěřitelně nadané dívky Scarlett a ztělesněného zla v podobě nekromanta Victora, podmanitele celé benátské oblasti.

Ona hledá jeho

Victor… co k němu říci a nebýt vulgární? Je to cílevědomý muž, který využil ještě jedné, snad nejpodivnější skryté vlastnosti herních Benátek. Využil toho, že smrt není ve Venetice považována za normální ukončení pozemského života. Smrt tu má ruce a nohy, mluví, myslí a dokonce může splodit dítě. Smrt tu není nic obyčejnějšího než normální bytost z masa a kostí, vlastně Smrťák. Tento „muž“ má takovou moc, že je jeho funkce časově omezená a volená místním koncilem. A právě tento, nyní děsivě zkorumpovaný úřad, udělal nedávno osudovou chybu – zvolil do funkce právě Victora. A ten chce z nové pozice nejmocnějšího muže v oblasti poroučet všem, chce si podmanit svět. Jako zkušený pletichář ovlivňuje penězi a zastrašováním veřejné mínění. Proto ty rejdy cizích žoldáků, proto ta násilná pacifikace obyvatel, proto kolaboratnství, proto strach. Jediný, kdo může Benátky zachránit, je starý Smrťák. Tedy, spíš jeho dcera Scarlett. Nevěříte? Věřte.

Příběh Veneticy o záchraně světa mladou dívkou by byl neskutečně laciný, nebýt opravdu věrně prezentované myšlenky okupace města a všech doprovodných jevů s tím spojených (Čechům snad netřeba nic dalšího v tomto smyslu vysvětlovat). Příběhové zvraty, nečekaná zjištění a svírající pocit, že nikomu nelze úplně věřit, natírají původně průměrné akční RPG kvalitní adventurní barvou, vzdáleně se blížící například Dreamfallu. Třeba situace, kdy vás jeden kolaborant pod rouškou odboje (už toto je samo o sobě tragikomické) doslova prodá do zajetí a pár dní po osvobození s ním budete muset opět spolupracovat, jen drobně ilustruje, jak zvrácený svět Němci s Veneticou vykreslili. Ne, nejsou to košaté dialogy, pestrý rodokmen postav, ani originální téma, co dělá příběh Veneticy atraktivním. Vše tu nahrazuje především pečlivě a zajímavě rozvinutý námět.

Na život a na co?

Charakteristickou značkou hry je ale přece jen něco jiného. Je to již drobně zmíněná filozofie života a smrti, mezi nimiž neexistuje běžně přijímaná bariéra. Smrt ve Venetice opravdu není tak definiviní, jako v normálním světě. Dokonce i při páčení zámků vám na dálku v mezihře radí „zesnulá“ dvojice vašich kamarádů, která byla dříve přímo před vašima očima zavalena sutí při střetu s assasiny. Ale to není to hlavní. Jde o to, že v příběhu se budete i vy pravidelně dostávat z reálného světa do jiné, řekněme snové či posmrtné dimenze. A to nikoliv kvůli dýce v zádech. Do sféry života po životě budete cestovat zcela záměrně. Buď tam v klidu a míru proberete se svými přáteli další postup v akci proti Victorovým pochopům, nebo se v ní budete muset utkat s jistými „lidmi“ na život a na… těžko exaktně popsat, na co dalšího můžete ve Venetice bojovat.

Ano, bojovat. Scarlett (vy) je coby dcera Smrťáka nadána skutečně odpovídajícími akčními vlastnostmi. Má kupříkladu schopnost učit se nová útočná komba spočívající ve správně načasovaném klikání myší (na způsob Zaklínače), čili čím delší přesné kombo, tím fatálnější úbytek soupeřova zdraví. Je ale opravdu škoda, že mimo úskok (zde rychlý kotoul) není třetí klasická bojová vlastnost, a sice krytí, ve hře tradičně spustitelná tlačítkem na myši (například stiskem kolečka), ale figuruje zde jen jako jedna z mnoha speciálních vlastností, vyvolatelných z menu přes číselné klávesy. To má pochopitelně své důsledky v podobě fatální nepraktičnosti, a proto jsme blok využili málokdy. Málokdy i proto, že před krytím musíte dopředu pečlivě volit konkrétní typ zbraně na konkrétního soupeře. Pro vysvětlení: pakliže třeba chcete svým kladivem krýt protivníkovy sečné (meč) nebo bodavé (kopí) útoky, budete značně neefektivní. Meč na meč, kopí na kopí a podobně. Nikdy jinak. Tedy až do chvíle, než zjistíte, že blokování není jednak ani praktické a hlavně ani nezbytné, takže se časem omezíte na bezohledné využití nejsilnějšího typu zbraně ve hře, čímž je kladivo. Ovšem s jednou jedinou výjimkou. Jakékoliv zrůdy, které lidem ve Venetice připadají opravdu bizarní (což je dost relativní), zabijete pouze speciální zbraní zvanou Moonblade. Tahle smrťácká polokosa je k dispozici téměř hned od začátku a často ji budete muset zejména v dungeonech chtě nechtě vytáhnout z tlumoku.

Dobrý záměr a lajdáctví

To, co dělá Scarlettin akční život v Benátkách opravdu peprným, jsou dva typy speciálních vlastností, ve kterých může dále levelovat. Dělí se na tělesné (bonusy v útoku) a duševní (náhražka klasické magie z jiných RPG). U akčních bonusů je nutné učit se rozličné skilly zvlášť ke každému typu zbraně. To je docela zajímavé osvěžení v žánru. Stručně řečeno: že umíte s mečem zasadit útočníkovi extra devadesát bodů damage a srazit ho přitom k zemi ještě neznamená, že totéž zvládnete třeba s kopím. U něj se to prostě také musíte nejdřív naučit za zkušenostní body získané z questů a vyhraných soubojů. Bohužel, hlásí se opět známý problém: pokud opravdu sklouznete k používání jedné a té samé zbraně (a hra k tomu vybízí), budete se vlastně specializovat jen v práci s kladivem a pak už jen občas povinným Moonbladem. Vlastně ne. Zezačátku budete investovat cenné zkušenosti i do meče a kopí, abyste následně zjistili, že to bylo zbytečné… Podruhé škoda nevyužitého potenciálu. Duševní skilly už naštěstí používáte libovolně bez jakékoliv diferenciace. Takže, což takhle vysát z nepřítele něco zdraví? Anebo se snad na chvilku zneviditelnit a překvapit bastarda zezadu? S mentálními skilly si užijete zábavy dost a dost.

Určitě víc než třeba s vedlejšími questy, které ve hře jak podle pravítka dodržují stupidní formát "dones/udělej, dostaneš". Málokterý úkol vas překvapí nějakým nápadem. Co také vlastně chtít od NPCček, které celý život nehnutě stojí na jednom místě čekajíce, až přitáhnete? Na uvěřitelnější chování postav a jejich požadavků zřejmě v Deck 13 nebyla síla, čas ani peníze.

Venetica je akčním RPG se zajímavě pojatou zápletkou a to lze na ní ocenit ze všeho nejvíc. Škoda nechtěné eliminace jinak košatých možností boje, škoda vyšší koncentrace primitivních questů a škoda i průměrného grafického zpracování s nadprůměrnými hardwarovými požadavky jinak velmi pěkně vymodelovaného světa novověkých Benátek.