Victoria II

Když malý František Josef v roce 1836 honil obruč v Schönbrunnských zahradách, do železničních vagonů se v Rakousku ještě zapřahali koně a když si chtěl někdo doma zavolat, otevřel dokořán okno. Avšak po osmdesáti letech už na smrt starý císař opouštěl docela jiný svět. Na západní frontě Velké války drandili Britové v obrněných Rolls-Roycech, Einstein trpělivě vysvětloval teorii relativity a pro poslech hudby stačilo natáhnout gramofon.

Z marketingových komnat Paradox Interactive by se nejspíš ozval hurónský smích, ale nová hardcore strategie Victoria II, postavená na základech Europy Universalis, by se klidně mohla jmenovat František. Anebo Starý Procházka, jak se předposlednímu rakouskému mocnáři posměšně přezdívalo. Viktoriánská éra je sice obecně považována za dobu britské průmyslové revoluce pod taktovkou milované královny Victorie, ovšem švédská realtimovka jako by navzdory svému jménu reflektovala spíše osobnost Franze Josefa. Není divu. Těžko totiž hledat jiného státníka, který by se musel vyrovnat s tak obřím dopadem reforem, jež přineslo devatenáctého století. Těžko hledat panovníka, pod jehož vládou by stihl poddaný člověk odhodit robotní motyku, stát se občanem, a s lázeňskou oplatkou v ruce úspěšně vstoupit do víru průmyslové revoluce. Do doby, kdy po příchodu z továrny diskutoval v politických kroužcích, poté zašel do toleranční modlitebny a večer jel na bicyklu do hospody bít se v prsa, jak je národně uvědomělý. Herní Franz alias Victoria II je pomníkem téhle doby. Tím nejlepším, jaký byl zatím z herního kamene vytesán.

Duch doby

Victoria fascinuje především tím, jak dokáže hráče pohltit v čase. Paradox se opravdu zlepšují hru od hry a čekáte-li zajímavý, a přesto nekomplikovaný, exkurz do konkrétního historického období, budete s Victorií spokojeni více než s Europou. Devatenácté století, tak typizované čmoudícími továrnami a uhánějícím velocipedem, teď doslova vyskakuje ze zažloutlých pohlednic. Když pokládáte první koleje v Sasku, na ruce se vám skoro lepí kolomaz. Když s rakousko-uherskými kapitalisty založíte první mechanizovanou textilku, jako by vám vlasy pocuchal uprdnuvší si parostroj. A zatímco denní tisk oznamuje stávku kladenských koksáren, vidíte před očima spocené tváře dělníků žadonících po desetihodinové pracovní době.

Pestré devatenácté století muselo být pro herní zpracování skutečně náročnou látkou, ovšem Victoria II se s ní vyrovnala asi nejlépe, jak mohla. Kompromisně. Ačkoliv „duch doby“ sálá ze hry opravdu každým bajtem, nejste spoutáni povinnými událostmi z reálné historie. Rok 1848 může být klidný jako říjnový podvečer a stejně tak nemusí proběhnout ani Krymská válka. Na druhou stranu jste však neustále korigováni jasnou touhou člověka po pokroku a to tak, aby nedocházelo k absurdním historickým situacím. Victoria poctivě respektuje daný vývoj lidské společnosti a je v tomto ohledu při vydání daleko vyspělější, než třeba poslední Hearts of Iron, kterému dali hlavu a patu až moddeři.

Victoria není stoprocentní kopií dějin, ale zůstává logickou. Vše tichounce podřizuje sociálně průmyslové emancipaci a těží z ní. Vidět je to především na vnitropolitické správě vyvolené země, kdy třeba rakouskou říši dostáváte krůček po krůčku zpět mezi civilizované státy světa. Za jedno desetiletí sice nemůžete proměnit absolutistickou monarchii v parlamentní demokracii, ale mixem politických a sociálních reforem, ústavními zákony, uvolněnou hospodářskou a politickou soutěží, se toho jednou přeci jen dočkáte. Pokud tedy chcete. Když ne, přijdou sociální bouře, schodková ekonomika a touha utlačovaných národů po svobodě. Tak jako ve skutečnosti.

Ve víru změn

Sledujte třeba vývoj v Sasku. V roce 1836 je to podle hry zpola absolutistický stát, kde vedle sebe existují jen dva politické proudy – konzervativci a liberálové. Volby se neuskutečňují, od čeho je panovník. Ten si sám vybírá vhodnou vládu, sám může jmenovat či vyhodit své ministry, ale když se jeho postoje osvědčí, stoupenci dané politiky začnou mít ve sněmovně převahu a díky tomu je napříště daleko snazší uskutečňovat potřebné reformy. A tak třeba postupně osvobozujte tisk, zlegalizujte shromažďování a třeba i rozšiřte volební právo. Ano, volební. Pozor. Politika je vždy dvousečná. S tím jak milostivě povolujete lidem obojky, začne mít obyvatelstvo choutky po účasti na zákonodárné moci a než se nadějete, můžete mít sněmovnu plnou obskurních politických partají. Stačí, aby se prostí lidé od zemědělců po učitele nechali zlákat předvolebními sliby a po třiceti letech se z původně neotřesitelné monarchie může stát třeba socialistický „ráj“, oplývající takovými neslýchanostmi, jako je penzijní systém nebo podpora v nezaměstnanosti. Kdoví, kde se to zastaví. Mezi dělníky v kapitalistických továrnách se už začínají tvořit komunistické výbory...

Bolavá hlava státníkova

Systému vnitřní politiky patřila svébytná část recenze, protože jde o prvek ve Victorii II naprosto stěžejní. V žádné jiné hře od Paradoxu (s výjimkou jedničky) dosud nehrála domácí politika tak výrazné první housle. Její kurz ovlivňuje vše od ekonomiky přes vojenství až po přirozený populační přírůstek. Těžko například budete žádaným spojencem militantního Pruska, když máte parlament polepen pacifistickými pamflety. Těžko budete moci ovlivnit přísun vína na vánoční stůl nebo dotovat ztrátové továrny, pokud přenecháte trh napospas liberálním kapitalistům. A jen obtížně také budete moci vést Německý spolek, pokud bude sociální a politická nálada ve vašem státě natolik mimo od situace v sousedství.

Jak vidno, Victoria je velmi komplexní strategií, kde vše souvisí se vším. A bohužel nutno říci, že je kvůli tomu i trochu komplikovaná. Při prvním seznámením se všemi jejími možnostmi se rozklepe brada i zkušenému hráči Europy Universalis. Prvotní šok mu přivodí hlavně zásoba statistických dat a procentuálních koláčů. Když se hra zabývá i takovými detaily, jako je kariérní postup řemeslnické vrstvy z Hradce Králové na vedoucí post oblastní likérky, nutně z toho jde hlava do dlaní. Nicméně hrůza z člověka spadne ve chvíli, kdy zjistí, že ne všechno musí brát v úvahu a zvykne si studovat pouze to, co v danou chvíli potřebuje. Při prvním hraní vás mohou třeba rozplakat desítky titěrných ikon a čísel v obchodním okénku, ale když víte, že při liberálním nastavení ekonomiky se o obchod stará hra defacto sama, nebudete mít problém. A takových příkladů bychom našli vícero.

Jestliže si však na princip informačního servisu nezvyknete, patrně Victorii opustíte dříve, než si vás stačí získat. A může se na tom silně podepsat i interface. Ten se zdá od počátku chaotický a časem se jeho zmatečnost pouze zmírňuje. Je méně přístupný, než ten z EU, ačkoliv byl oproti první Victorii výrazně upraven. V tomto ohledu vlastně zpětně doceníte Europu Universalis III, jejíž ovládání se dá ve srovnání s Victorií považovat dokonce za intuitivní.

Překousnete nával informací a horší ovládání? Victorie si pro vás přichystala ještě jeden závažný problém. A to bojovou část. Potíž je v tom, že se hra nezvykle hodně soustředí na steč s domácími rebely (tentokrát vnitropolitický focus opravdu vadí), než na mezinárodní konflikty. Udržet takové Rakousko-Uhersko v klidu při horší náladě obyvatel je opravdu frustrující. Jedna vzbouřená oblast střídá druhou a skákat s vojáky z provincie do provincie je nejen nezábavné, ale především otravné. Na patchi se dle Paradoxu již pracuje. Tohle se ani jinak řešit nedá.

Chuť, co trvá tak dlouho

Pokud jste ochotni rozlité kaňky utřít suchým klúckem bezstarostnosti, sežere vám Victorie většinu volného času. Už proto, že má mimo jiné velkou schopnost znovuhratelnosti. Nabízí totiž zcela jiný zážitek, pokud si zvolíte jednu z osmi mocností světa (jejich složení se může časem měnit), anebo menší stát druhé, či třetí civilizační kategorie. Při hře za velkou mocnost máte sice lepší ekonomické možnosti, větší vojenskou sílu a diplomatický vliv, ale udržet v chodu například Velkou Británi s obrovským konglomerátem kolonií a také novou funkcí „mocenské sféry vlivu“, se kterou diplomaticky pohlcujete slabší státy, je velmi obtížné mezinárodní soutěž ustát. Naproti tomu menší stát nabízí jednoduší osvojení ekonomiky a státní správy, nicméně je naopak velmi složité dostat jej z oné mocenské pavučiny vlivů a rozšiřovat své území bez toho, aby velmoci v obavě před novou konkurencí vojensky nezsáhly…

Co dál sdělit? Už nic. Victoria variabilní, Victoria zabavná. Victoria překvapením léta! Čárka, tečka, tečka, čárka, tečka, tečka… telegrafního spojení ukončeno.