Wolfenstein

Nemusí vám být zrovna třicet, abyste se mohli považovat za herní veterány. Stačí jen být u zrodu nějaké zajímavé série a vlastním hraním ji mapovat. Kromě zážitků a vzpomínek však s sebou tohle veteránství nese určitý problém. Ať už chcete, nebo ne, spočívá v očekávání, které bývá umocněno tím, jak dlouho se musí na další díl čekat. Typickým příkladem je právě Wolfenstein, od kterého se na jednu stranu čeká hromada jednolité akce v pokroucených kulisách druhé světové, na stranu druhou ale v koutku duše vyhlížíte COSI nového. Vývojáři z Raven Software dostali příležitost tohle přání splnit a B. J. Blazkowicz bude vaším průvodcem.

Vzhůru do novéh… totiž starého!

Začneme-li tím, co dělá Wolfenstein tak známým pojmem, musíme samozřejmě jmenovat prostředí druhé světové války. Jak už je ale zvykem, spíše než boj na frontové linii se tahle série stáčí k okultním choutkám Hitlerovy armády, o čemž jste si už včera mohli detailně přečíst v našem tematickém článku. Druhou esencí je hlavní hrdina, William „B. J.“ Blazkowicz, který se jakožto americký agent ocitá ve fiktivním německém městě Isenstadt. Právě zde se totiž podařilo vědcům vstoupit do paranormální dimenze, která je živena energií černého slunce. Hlavní snahou příslušníků SS je tedy zkrocení oné tajemné síly a vybudování vojska, které by bylo schopné vyhladit všechny armády světa.

Abyste vůbec měli v kůži obyčejného člověka šanci přežít střet s vylepšenými nacisty, dostane se vám již v tutoriálové misi do rukou speciální amulet. Ten je schopný pojmout čtyři krystaly a pomocí nich lze ovládat část sil ze zmiňované dimenze. Právě tento prvek je pak zřejmě tím NĚČÍM, co má oživit jinak vcelku klasicky pojatou střílečku. S prvním krystalem tak budete moci vstoupit do druhé dimenze, což vám umožní běhat rychleji, vidět v šeru a co je nejlepší, zvýrazní se vám siluety všech nepřátel. Svět „za krystalem“ je navíc perfektně graficky vyvedený, všechno dostane zelenomodrý nádech, zvuky se utlumí a pozornost možná spočine i na podivných obyvatelích tohoto světa. Můžete je zabít a použít jejich bleskometnou agónii k usmrcení lidí, nechával jsem ale tyhle poletuchy spíše jejich vlastnímu osudu. Druhá dimenze je tedy takový povinný základ k tomu, abyste přežili ostřejší přestřelky, v některých situacích ale budete muset sáhnout i k další výbavě. Druhý krystal vám proto odemkne možnost zpomalení času, třetím kolem sebe vytvoříte jakýsi štít a nakonec čtvrtý kamínek posílí účinnost vašich zbraní.

Logiku stranou, hurá do akce

Jak už to tak ale bývá, nic není zadarmo a všechny posílené účinky vašeho snažení nebudou mít nekonečné trvání. Neustále musíte sledovat ukazatel energie z černého slunce a na místech k tomu určených ji dobíjet. Naštěstí se to speciálními portíky po mapách jen hemží, takže byste neměli mít o přísun téhle modré energie nouzi. Jen občas se stane, že obraz kolem ztratí barvy a na pozadí uslyšíte zlověstné hučení speciálního generátoru. Ten je v podstatě rušičkou vašich paranormálních abilit a pro další postup je nutné vyprázdnit do něj zásobník. Jedině tak máte například možnost v druhé dimenzi proskočit zdí, která se v normálním světě zdá celistvá, nebo zpomalit zavírající se dveře a protáhnout se jimi na druhou stranu.

S ohledem na povahu Wolfensteina určitě chápete, že výše vypsané prvky plní i přes svou funkčnost a nápaditost pouze menší roli. V popředí je čistokrevná akce, která se slov koridorová nebo lineární, vůbec neštítí. Co vlastně čekat jiného, než je dynamická čistka roztodivných úrovní? Pokud chcete deset odlišných cest, možná přestaňte číst, sežeňte si třeba takový Fallout 3 a tuhle hru klidně pusťte z hlavy. Vy ostatní, kterým koridory nevadí a nechcete u střílení nepřátel příliš přemýšlet, pokračujte. Ze začátku vás totiž nový Wolfenstein potěší a možná vám pomůže v některých místech zapomenout na očekávaný Modern Warfare 2. Akce je totiž intenzivní, na scéně se rychle objeví spoustu podivných nepřátel a člověka bude jednoduše bavit přicházet na taktiku jejich eliminace. Nebude to ale trvat ani pár hodin a pramen nových nepřátel úplně vyschne.

Milý Wolfe…

Problém je, že hře velice rychle dojde dech, za což částečně může odhalení téměř všech karet lehce po polovině hry. Obtížnost pak je pouze uměle nastavována počtem protivníků a složením útočných skupinek, což mnoho radosti nepřidá. Osobně bych také čekal mnohem více bossů, klidně po jednom v každé misi, tohle přání ale zůstalo nevyslyšeno. Těch několik soubojů s tuhými nepřáteli rozhodně není v souladu se značkou Wolfenstein a způsob jejich zlikvidování postrádá jakýkoliv nápad. Možné je, že vývojáři zkrátka hledali nějaký rozumný střed, ale to není výmluva ani s přihlédnutím k tomu, že si od bojů skutečně neodpočinete.

Sluší se alespoň zmínit, že Wolfenstein nově přichází se systémem „otevřeného“ města, po kterém běháte, promlouváte s NPC, necháváte si zadávat úkoly a vedle toho kosíte další a další německé protivníky. S klidem mohu říci, že právě tento závan RPG si mohli vývojáři odpustit – neshledávám v něm žádný podstatnější smysl a jedině se pobíháním natahuje herní doba a ředí tok příběhové akce. Na druhou stranu, ve městě naleznete několik překupníků zbraní, umožňující také rozsáhlý upgrade, a to je věc, která se musí zamlouvat každému. Za nalezené balíky s penězi a za odměny z misí můžete kupovat vylepšené kousky zbraní a zvyšovat tak svoje šance na úspěch. U těch obyčejných, notoricky známých flint a samopalů, je to spíše nutné zlo, ale když ke slovu přijde částicový kanón nebo blesky metající tesla zbraň, opět se vracíte do bojové euforie.

A tak je to vlastně po celou dobu hraní. Budete se cítit jako na houpačce, některý prvek vás potěší, druhý naopak zklame a ve výsledku bude rozhodovat jenom to, nakolik jste schopni lehkou ujetost světa téhle hry přijmout.