Deset let s Nocturne

„Pohled do zrcadla za bezhvězdné noci v nejtemnějším koutě černočerného sklepa polorozbořeného hradu nebývá nejpříjemnější. Bývá to totiž pohled velmi bolestný, protože zjistíte, že vám všichni lhali. Všichni vám říkali, že neexistují, že jsou to jenom báchorky a pověry dobré akorát na strašení zlobivých školáků. Lhali. Stejně jako budete lhát i vy, i když ve skutečnosti budete sdílet spolu s ostatními onu hroznou pravdu, kterou nelze vyřknout. Alespoň částečné ulehčení našemu svědomí přináší partička neohrožených chlapíků, říkajících si příznačně Terminal Reality, která se rozhodla pomocí několika odstínů černé ukázat milionům naivních slepců odvrácenou tvář našeho světa.“ Omluvte délku citace, ale zkrátka se nešlo nepodělit o kompletní znění začátku recenze Petra Bulíře na jeden z nejopomenutějších titulů herní historie. Jen málokdy se totiž v časopise Level objevila natolik zajímavá hra, která by si vysloužila obrázek na obálce, pozici hlavní recenze čísla, ocenění stříbrné hvězdy a doporučení od všech redaktorů, ale zároveň se po ní o měsíc později naprosto slehla zem.

Hrobové ticho

Proč zvolil Petr Bulíř takový temný úvod? Protože Nocturne nebyla rozhodně hra pro děti. Jednalo se o velmi vážnou hororovou adventuru, v níž jste přímo ovládali speciálního vyšetřovatele americké vlády v oblasti paranormálních jevů. Děj se částečně zakládal na reálných událostech, neboť využíval dobových postav (Theodor Roosevelt), dobových předmětů (kulomet Tommy Gun) a reálných míst (Německo, Texas a Chicago ve dvacátých letech minulého století) k dotváření atmosféry. V roli detektiva, jenž si říkal jednoduše Stranger, jste byli vysláni celkem ke čtyřem případům, které na sobě však byly příběhově nezávislé a šlo je hrát v libovolném pořadí, byť jste tak přišli o značnou část zážitku. Podobně jako třeba v Alone in the Dark jste v pohledu statických kamer procházeli děsivě vyhlížejícím prostředím, za které by se nemusel stydět ani Lovecraft.

Spíše než s otevřenou hrůzou se v Nocturne pracovalo s hrůzou tušenou, kdy jste v povzdálí slyšeli křik a jak jste se k inkriminovanému místu přibližovali, tak byl zvuk stále silnější, když tu najednou vše ztichlo a slyšet byl pouze tlukot vašeho reálného srdce, které se snažilo dostat z rozjuchaného kvapíku zpět do normálu. Pro konkrétní příklad nemusíme chodit daleko, Petr Bulíř měl před deseti lety také pořádně nahnáno. „Několikrát jsem sám sebe přistihl, jak jen beze slova pobíhám po nádvoří a vstřebávám posvátnou hrůzu z okolních zdí. Ještě teď mám v živé paměti, jak jsem po složité cestě do zvonice vběhl dovnitř a k smrti se vyděsil upírů visících hlavou dolů, kteří za tichého šveholení větru snili své krvelačné sny. Chvíli jsem s tlukoucím srdcem nehnutě zíral ke stropu, ale pak jsem se přeci jen odvážil vybrakovat truhlu v rohu.“ Střelby a likvidace nejrůznějších temných příšer jste si však užili také dost a autoři z Terminal Reality si velice vyhráli s designem jednotlivých potvor. V Chicagu jste například mohli narazit na nemrtvé bývalé kolegy mafiána Ala Caponeho, kteří do vás sázeli jednu dávku z kulometu za druhou, a pro Německo zase byli charakterističtí Sentinelové, jejichž příchod na scénu předznamenával tlumený zvuk o sebe narážejících kostí, z nichž byla stvořena jejich křídla. Vrcholem všeho strachu však byli Bezejmenní, chodící zkáza, kteří se na Zemi vyskytovali už dlouho předtím, než člověk poprvé narovnal svá mrzká záda.

Všeobjímající strach

Byť by se podle hodnocení 9 z deseti mohlo zdát, že se jednalo o naprosto bezchybnou pecku, tak Petr Bulíř si všiml hned několika drobných chyb, které však neměly významný vliv na samotnou hratelnost. „Výsledný úchvatně umělecký dojem trochu kazí drobné chyby technického rázu. Například kamera pracuje velmi příkladně, ale na některých místech bych uvítal méně pohledů a spíše plynulejší pohyb. Občasné zasekávání za předměty také není příjemné a občas se stane, že se osvobodíte pouze za cenu příkazu load.“ Hrůza však hráče tehdy jímala nejen ze hry samotné, ale i z krvavých hardwarových nároků. Byť hra běžela pouze v i na tehdejší dobu titěrném rozlišení 640x480, pro maximální zážitek vyžadovala dvakrát lepší stroj, než byl tehdejší průměr v podobě Pentium 233 MHz a 64 MB RAM. I na této konfiguraci jste si však mohli Nocturne obstojně zahrát, ačkoliv jste museli oželet některé pokročilejší grafické detaily. Jediným dalším omezením tak mohla být maximálně výdrž vaší nervové soustavy.

Ačkoliv neznáme přesná prodejní čísla, tak jenom z toho, že se o Nocturne nikdo důležitý ani slůvkem za posledních deset let nezmínil, se dá usuzovat, že to velká komerční sláva nebyla. Přesto existuje série, která na Nocturne přímo navazuje. Je jí upírská BloodRayne, která si vypůjčila nejenom celé konkrétní pasáže (tajemný hrad v Německu), ale i hlavní hrdinku, neboť ústřední sličná kráska vystupovala už právě v Nocturne, tehdy ještě pod jménem Světlana Lupescu. Šikovní moddeři však odhalili, že autoři z Terminal Reality nechali v jejích grafických adresářích „pozapomenutý“ právě ten kostým, kterým se pyšní dhampírka Rayne. Skutečným duchovním pokračovatelem Nocturne však byl už první díl herní ságy Blair Witch Project s podtitulem Rustin Parr. Nejen že využívá stejného grafického enginu a na podobných principech založené hratelnosti, ale rovněž rozvíjí osudy několika v Nocturne nedořešených postav, včetně hrdiny hlavního, Elspethy „Doktorky“ Hollidayové, která náleží ke stejné organizaci jako Stranger, ústřední postava Nocturne. Studio Terminal Reality na hře rozhodně nezbohatlo, ale minimálně prokázalo, že má na víc než na arkádové střílečky (Terminal Velocity) a letecké simulátory (Fly!). Byť dnes už asi Nocturne v obchodech neseženete, možná dostanete po vyzkoušení demoverze chuť se porozhlédnout v zahraničí po sběratelích, kteří zrovna likvidují svou sbírku her. Úlovek by to byl bezpochyby velmi hodnotný.