Still Life 2

Pokud u vás přitažlivost Still Life 2 spočívala v návaznosti na první díl, respektive ve slíbeném odhalení tváře vraha, kterého Victoria McPherson na konci jedničky postřelila, a doufali jste, že tuto zápletku bude dvojka rozvíjet, jste na špatné adrese. Still Life 2 vyjeví tajemství předešlého dílu poměrně brzy, navíc způsobem, jehož primárním dopadem je zpětné znechucení nad prvním dílem. Jakoby by člověku šlapali po dětských snech a prázdninových vzpomínkách. A co hůř, hned poté se dostaví v druhé vlně pocit zklamání z toho, jak uboze vývojáři odmaskování zločince do příběhu dvojky zakomponovali. Už v prvním flashbacku zjistíte, že vrahem byl *******, a když si pak na konci hry spočítáte, že tyto hratelné záblesky z minulosti zabírají dohromady asi tak pět minut čistého času, strašně vás dožere, že nebyly součástí prvního dílu.

Na tohle se čekalo celé 4 roky?! 5 minut, proboha, ať už byly tenkrát důvody jakékoli. Nemohli to prostě napsat na fórum a nechat to celé umřít? Samozřejmě nemohli, protože někdo v Microids stále věřil, že pokračování vznikne. A nakonec víra přinesla ovoce. Jenže je zkažené, červem prožrané a shnilé. Still Life 2 události z jedničky, mimo těch pár nesouvisejících minut ve vzpomínkových segmentech, nijak nerozvíjí. Still Life 2 řeší jiný případ, jiné vrahy, jiné oběti, jen Victoria (a pár dalších postav) zůstala a je ošklivější, nemotornější a naivnější.

Mluvící kosti

Kdo první díl nebo ještě lépe první díl a jeho předchůdce Post Mortem nehrál, ten je samozřejmě ušetřen veškerého srovnávání a z toho plynoucího rozčilování. Alespoň s ohledem na návaznost. Zlobit se a síru dštít však bude také, i když v jiném kontextu. Srovnávání už tedy nechám stranou. Still Life 2 je na dnešní poměry graficky zastaralá, někdy vyloženě ošklivá a koncepčně klasická adventurka se spoustou zbytečného klikání, kvantem dlouhých a nudných pohybových animací, která tyto nedostatky vynahrazuje povětšinou velmi slušnou dynamikou vyprávění a celkovou zajímavostí zápletky i vztahy mezi charaktery. Popisek jako z krabice, když si člověk odmyslí ta negativa, která by soudný vydavatel na přebal neumístil.

Victoria McPherson vyšetřuje případ vraha z východního pobřeží, který se do reality videoherní snesl z filmového plátna, protože připomíná šikulu z Mlčení Jehňátek. Jen tu konzumaci lidských orgánů vynechává a zcela dle očekávání si přidržuje strojenost, křečovitost a částečně i absenci hlubších motivů pro své jednání čili vlastnosti typické pro nedospělý stav videoherních scénářů a postav obecně. Nakonec těch vrahounů bude v průběhu hry trošku více, ale výše uvedené neduhy sdílejí všichni. Týká se to bohužel i obou hlavních hrdinek, protože tentokrát se bude hra příjemným způsobem, a někdy dokonce i velmi vynalézavě, přepínat mezi dvěma hratelnými postavami. Do případu se vedle Victorie zaplete i novinářka Paloma Hernandez, až příliš obvyklá a typická ambiciózní nána, která pro postup udělá všechno.

Dvojka holek s jedničkama

Obě dvě dámy, ačkoli povahově naprosto odlišné, což hra nezapomíná zcela zbytečně neustále zdůrazňovat, zároveň představují dva odlišné styly hratelnosti. Victoria vybavená policejním kufříkem plným hezkých hraček bude hlavně sbírat a vyhodnocovat stopy, zatímco Paloma bude obvykle řešit mnohem zajímavější a dynamičtější situace, spojené s útěkem či záchranou vlastního života. Victoriino vyšetřování bude v první třetině hry hlavní brzdou všeho, zejména zábavy, a není vyloučeno, že celou hru pro spoustu z vás zcela zazdí. Hledání malinkatých důkazů a stop v nevýrazné a ošklivé grafice je ve spojení s naprosto idiotsky řešeným přepínám kamery strašlivě otravné. Tento hnisající designový nežid praskne po čase ve zhruba hodinové scéně, kde je třeba najít snad 20 a více identických stop a naprosto stejným způsobem je vyhodnotit, jinak vás hra nepustí dál. Zatímco boxeři už by v tu chvíli házeli ručník do ringu a hledali sprchy, snažil jsem se, nakonec úspěšně, přemluvit k dalšímu hraní a do poznámek jsem si bezděky čmáral rychlými tahy 4/10. A čím rychleji jsem čmáral, tím pomaleji se Victoria přesouvala z místnosti do místnosti, kterých bylo v dané chvíli na prozkoumání více, než je zdrávo. Copak přeskakování animací (chůze po schodech, otvírání dveří a podobně) ještě není standard? Bože!

Nedá a nedá a nedá..mrcha jedna

Nejhorší ze všeho však bylo procitnutí z této zdlouhavé noční můry. Když jsem konečně objevil to jedno skryté místečko, kde se nacházel stopadesátý první ze stopadesátidvou otisků prstu Palomy, které bylo třeba sebrat, překlopila se hra z nudné a utahané policejní šarády do ošklivého, ale napínavého adventurího thrilleru. Hratelné momenty v kůži Victorie se konáním příběhových zvratů zkrátily a naplnily pestrobarevnou směsí logických hádanek, krátkých, ale úderných dialogů i animaček a výborně odměřených časově limitovaných sekvencí. A protože hraní za Palomu zůstalo stejně napínavé, většinou orientované na útěk odněkud, jaké bylo od začátku, musel jsem změnit pozici před monitorem.

Levá ruka, podpírající až doposud těžkou hlavu, začala přeškrtávat původně zamýšlené hodnocení a napjatě čekala, co bude dál. Pravačka pak rejdila myší po hádankách, kombinovala předměty v inventáři, hledala interaktivní body v lokacích a vyhodnocovala nalezené stopy policejním nádobíčkem. Mozek nad tím vším bděl a v chvílích, kdy zrovna nebyl pohlcen dynamikou děje a neřešil některou z povedených hádanek, si jen ze zvyku zoufal nad tím, že pohyb ve velkém počtu lokací není vyřešen třeba přes mapu, protože neustálé poletování z místa na místo je otravné. Přinejmenším stejně intenzivně jako možnost odkládat předměty z inventáře jen ve speciálně určených místech, což míru zbytečného přebíhání z místa na místo ještě zvyšuje.

A takhle to pak dopadne

Levá ruka, tedy ta, co zpočátku podpírala znuděnou hlavu a později podvědomě monitorovala na papíře průběžný dojem ze hry, se nakonec zastavila na slušném hodnocení. A kdyby měl hlavní designér, potažmo producent hry koule a dokázal včas první třetinu hry hodit podřízeným na hlavu s tím, aby ji celou předělali, nebo úplně vyškrtli, mohlo by být výsledné čísílko ještě vyšší. Nemá cenu zapírat, že je Still Life 2 klasická adventure. Je to patrné na první pohled. A jako taková dokáže člověka vytočit špatnou kamerou, rozvláčností pohybu, plytkostí charakterů i motivací a dalšími tradičními přežitky. Na vrstvu prohnilých základů však v 66% herního času vrší zajímavé hádanky v netradičním zpracování, zdařile si pohrává s dynamikou vyprávění, která úspěšně maskuje naivitu scénáře a umně navozuje napínavou atmosféru bobtnajícím příslibem nečekaných zvratů a dramatických momentů, která vrcholí ve finále tak, jak se patří.