Blacklight: Tango Down

Vypustit v dnešní době na trh multiplayerovou střílečku je prakticky vyhazování peněz za vývoj. V praxi se dá říct, že pokud nemáte v rukávu eso velikosti paneláku, jste docela bez šance se nějakým způsobem prosadit vedle Modern Warfare 2 či Bad Company 2 – nemluvě o blížícím se Medal of Honor. Pomyslným esem Blacklightu by měl být pozdější doprovod filmu a několika komiksů zasazených do téhož univerza. Z našeho pohledu by to hře ale nepomohlo, ani kdyby se rozdávala zadarmo.

Čekání na hráče

Pokud si totiž vezmete kombinaci špatně nadesignovaných map, podivných rozhodnutí, nudné a stereotypní hratelnosti a prakticky nulového hráčstva, máte zhruba představu o tom, co vás, pořídíte-li si Blacklight, čeká. Každý z uvedených nedostatků je zásadní, ovšem mizivé množství hráčů je všechny s přehledem strká do kapes. V podstatě se totiž dá říct, že Blacklight skoro nikdo nehraje. Celý systém vypadá tak, že si vyberete mód, hra najde lobby a tam končíte. Pokud zkoušíte team deathmatch, většinou jsou tam tak tři hráči, během čtvrt hodiny se teoreticky nasbírá aspoň minimální počet a hra skutečně začne. Hrajete-li klasický deathmatch, potkáte pár dalších hráčů, ale do hry se podíváte skutečně výjimečně. Zbylých pět módů se nehraje, ani to nezkoušejte.

Ovšem co je horší (a teď mluvíme o TDM) – když už se do hry podíváte, většinou se záhy zvrhne v nudu nebo frustraci, pod čímž jsou podepsány špatně vymyšlené úrovně a natvrdo usazené respawn-pointy. Jakmile hra začne, vyrazí oba dva týmy do útoku a ten, který se proseká k nepřátelské základně chráněné kulomety, zakempuje – čímž je prakticky rozhodnuto. Ví přesně, kde se respawnujete, a v podstatě vás nenechá udělat dva kroky ze základny. Vystrčíte hlavu a jste mrtví. Velmi krátký a neustále se opakující koloběh života začne během chvilky hráče odrazovat, a tak logicky odejdou. Vzhledem k tomu, že se hra nesnaží vyrovnávat týmy, to znamená, že vás nepřátelský tým drží za koule a zároveň přečísluje.

Pokud se ocitnete na druhé straně barikády a vychutnáváte si postupné odcházení protihráčů, přistihnete se třeba při kontrolování svého skóre nebo pingu. Ovšem asi jen jednou nebo dvakrát, než si to úplně odvyknete a raději budete hrát v nevědomí. Kdykoliv totiž tabulátorem vyvoláte statistiky, sebere vám hra kontrolu nad postavou a posléze vám ji plynule nevrátí – prostě musíte zmáčknout šipku znovu, i když ji držíte celou dobu. Takhle slovně to možná nezní nijak příšerně, ale věřte nám, že během hry díky tomu vymyslíte nejednu novou nadávku. Těžko říct, proč prostě nešlo plesknout do výhledu polopropustnou tabulku a nechat hráče hrát dál, jako kdekoliv jinde. Další věc, která je výsostně otravná a zralá do nějaké retro-léčebny příšerných nápadů, je omezení rozhlížení během běhu. Nejenže nemůžete střílet, ale zároveň se vám ještě minimálně o polovinu zmenší citlivost myši. Úplně jako ze života, kde se z vás taky za běhu stávají nepoužitelné a neřiditelné terče.

Proč to musí být takhle?!

Dojde-li na samotný střet s protivníkem, jedná se o dvou až tří vteřinovou akci. Zdraví sice máte rovnou sto sedmdesát pět, ale ve zdejším podání je to úplně jedno, protože vás zabije jeden výstřel z brokovnice, nebo necelé dvě vteřiny střelby z kulometu. Většinou jsou tedy souboje o postřehu a napůl zmáčknuté spoušti. Za zabíjení dostáváte zkušenosti a postupně šplháte po levelech. Podobně jako například v MW2 se vám díky tomu odemykají nové zbraně, hromady jejich vylepšení a také zbroje. Spousty možností zcela určitě využijete při tvorbě tříd, z nichž si před započetím hry vybíráte... Jen koukejte dávat bacha na to, co zvolíte, protože jakmile se jednou rozhodnete, není cesty zpět a vybírat budete moct až během další hry. Samozřejmě můžete zkusit sebrat cizí zbraň, ale pokud jste v obležení, nemáte šanci kvůli nepřátelům. V případě že obléháte, vás za zbraněmi nepustí těžké kulomety, které brání okolí respawn-pointů.

K nějakým zkušenostem se dá přijít i v kooperačních misích, které však také – zcela nečekaně – nikdo nehraje. Naštěstí si říkají „kooperační“, jen aby si přidaly trochu na zajímavosti, jinak se jedná o klasické pobíhání po úrovních, během něhož se na vás valí dva druhy tupých nepřátel. Nutno podotknout, že pokud máte nějakou averzi vůči ruskému přízvuku a do nebe volající debilitě rádoby rozhovorů, pravděpodobně nedohrajete ani jednu...

Bez výše popsaných nedostatků a podivných rozhodnutí by byl Blacklight obyčejná ducha prostá multiplayerová akce, která by měla díky nízké ceně a hromadám bonusů odemykajících se s postupem na vyšší úrovně potenciál chvilku i bavit. S nimi na to ale může zapomenout a vůbec se jí nedivíme, že ji skoro nikdo nehraje.