Oil Rush

Oil Rush pro nás bylo příjemným překvapením. Tahle netradiční strategie totiž na první pohled vypadá jako tuctové RTSko, což, jak jsme se hned v první úrovni sami přesvědčili, není tak docela pravda. Oil Rush je totiž všechno, jen ne tuctová hra, a do klasické real-time strategie má taky pekně daleko. Téměř žádné budování, neuvěřitelně zjednodušený management surovin a v jádru hratelnosti komplexní tower-defense systém. Tenhle netradiční mix přitom funguje skvěle a Oil Rush nás doopravdy bavilo.

Kdo dřív přijde, ten dřív mele

Samozřejmě, Oil Rush je strategie, a ano, odehrává se v reálném čase. Na druhou stranu je tahle hra vybavená několika prvky, které ji od ostatních titulů žánru odlišují. Děj hry je zasazen do světa, kde globální oteplování zvedlo hladiny moří a oceánů a vyhnalo tak přeživší obyvatelstvo na vrcholky hor. Oil Rush se zaměřuje především na námořní bitvy. Samozřejmě, něco takového jsme už viděli. Nedávno se s vizí zaplaveného světa vytasila například strategie Anno 2070. Pak je tu ale netradiční struktura úrovní. Vaším hlavním úkolem bude zabrat všechny ropné plošiny, přístavy, letiště a jiné stanice na mapě. Nic neničíte, jen obsazujete. S tím souvisí i management jednotek. Nad všemi svými vodními skútry, letadly a ponorkami máte velmi málo kontroly. V podstatě jen označujete obsazené stanice a k nim přiřazené jednotky. Ty pak přemisťujete mezi ostatními plošinami, ale nemůžete je poslat kamkoliv do prostoru.

V praxi to vypadá tak, že obsadíte přístavy, které automaticky generují nové jednotky, a těžební plošiny, které vám zajistí přísun ropy. Nově vytvořené stroje hromadíte a ve chvíli, kdy vytvoříte dostatečně silnou palebnou sílu, vyšlete k další stanici. Takhle postupujete pořád dál, zabíráte další přístavy, plošiny a letiště, dokud není celá mapa pod vaší kontrolou. Na jednu stranu se tedy snažíte zabezpečit již dobyté objekty, přitom ale svoje jednotky hromadíte v předních liniích a připravujete se na další útok. Nemá cenu ale dlouho vyčkávat. Jednotky se vašemu nepříteli generují stejně rychle jako vám, takže je naprosto klíčové zaútočit rychle, odstřihnout jej od přísunu ropy a postupně zabrat zbytek přístavů.

Název Oil Rush je tak velmi příznačný, protože v téhle hře není čas na dlouhé rozmýšlení. Musíte jednat rychle a přitom všechno správně naplánovat. Pokud celou svou flotilu vyšlete proti dobře bráněné pozici a nedej bože o ni přijdete, stáváte se na krátkou chvíli úplně bezbrannými a dobře načasovaný protiútok vás může připravit o polovinu obsazených plošin. Naštěstí nejsou vaše jednotky tím jediným esem v rukávu. Již dobyté stanice, vyjma ropných plošin, můžete vyzbrojit obrannými kanóny a rotačními kulomety a za ničení nepřátelských jednotek vás hra odmění takzvanými velitelskými body. Ty pak zpřístupní speciální schopnosti, jako je odhalení nepřátelské pozice, demoralizace nepřítele a zrychlená výstavba obraných věží. Tohle všechno se možná zdá být trochu komplikované, ale hra vám v prvních úrovních všechno přehledně vysvětlí a nechá vás se s mechanismy seznámit, než začne vrstvit další možnosti a nápady.

Tudy cesta nevede

Problém je, že ve chvíli kdy si vybudujete cit pro hru a zvyknete si na tempo akce, už nemusíte sledovat dění na obrazovce a v podstatě jen hrajete skrz minimapu v rohu obrazovky. Hra je sice vybavená funkcí akční kamery, která snímá právě probíhající bitku z atraktivních úhlů, ale možnost vylétnout s kamerou vzhůru do oblak a odhalit tak celou herní plochu už nenabízí. Jednoduchá dvoubarevná mapa je zkrátka přehlednější. Nepotěšil nás ani omezeným management vašich jednotek. Jakmile vyšlete skupinu vodních skútrů z jedné plošiny na druhou, nemůžete už svůj povel změnit. Nezbývá než počkat, až všichni dorazí do cíle, nebo je zavolat zpět na výchozí pozici a teprve pak vydat rozkazy nové. Mnohdy tak dochází k absurdním situacím, kde se na půl cesty k nepřátelské stanici setkají dvě armády člunů, ponorek a skútrů, které se ale naprosto ignorují a míří každá za svým cílem. Teprve když flotila dorazí k další stanici, jí můžete rozkázat, aby se otočila a bránila svoje území. K podobným nesmyslným manévrů, ale dochází velmi zřídka.

Kde se ovšem nízkorozpočtový charakter vývoje hry projevil nejvíc, je technické zpracování. Teď nemám na mysli grafiku. Oil Rush je velmi pohlednou hrou a přiznám se, že zpracování vodní plochy v lecčems předčí již zmíněné Anno 2070. Problém je spíš s dabingem a nedostatkem jakýchkoliv video sekvencí. Postavy mluví prkenně, jako by dabéři četli text z papíru, a většina už tak plytkého příběhu je odvyprávěna skrz statické kreslené obrázky. Jak už napovídá název hry, všechno se točí okolo ropy. Svět je zatopený a poslední zbytky černého zlata jsou předmětem konfliktu mezi autoritářskou vojenskou velmocí a utiskovanými bandity. Vy se jako nadějný kadet námořní akademie ujmete velení a proklestíte si cestu několika kapitolami vcelku dlouhé singleplayerové kampaně. Prostředí jsou rozmanitá a i když je náplň každé úrovně vlastně pořád stejná, neustále objevujete něco nového díky chytře dávkovaným jednotkám a speciálním schopnostem.

Jak už stojí v úvodu, Oil Rush nás překvapilo. Takhle zpracovanou variaci na real-time strategii mixovanou s konceptem tower-defense jsme nikde jinde neviděli a těší nás, že to celé funguje tak dobře, a že se vývojářům podařilo v tak zaběhnutém žánru přijít s něčím neokoukaným. Příběh možná za moc nestojí a našlo se i pár chybek, ale co naplat, Oil Rush nás zkrátka doopravdy bavilo.