Sideway: New York

Zimní období přineslo doslova záplavu skvělých plošinovek. Vynikajícímu Rochardovi, Kirbyho dobrodružstvím, Rayman Origins nebo Trine 2 se pokouší konkurovat nenápadný titul založený na rozevláté sprejerské prezentaci, rapovém hudebním doprovodu a originálně zpracovaném světě na zdech newyorské zástavby. Sideway: New York nadchne nejvíc právě onou vstupní myšlenkou a přesvědčivě navrženými úrovněmi. Herní principy ale nejsou dotažené k úplné dokonalosti a celkový dojem pohříchu kazí.

Plošinky z parapetů

Sideway: New York přistupuje k newyorským domům a jejich zdem podobně jako sami sprejeři – je to pro ni prostor pro vyjádření. Hranaté obrysy trojrozměrného světa se mění v místo, kde se mohou realizovat plošinovkové radovánky. Chlapec jménem Nox se přemění v nasprejovanou siluetu a musí se zorientovat v náhle proměněné realitě: okna, komíny nebo hromosvody najednou tvoří nepřekonatelné překážky. Plošinky z parapetů a požárních schodišť fungují jako odrazový můstek dál a dál – hra přitom neustále připomíná trojrozměrnou podstatu reálného světa. Každá hrana obrací perspektivu, hrací plocha se otočí o devadesát stupňů nahoru, dolů, doleva či doprava. Divoké posunování herního světa ztěžuje orientaci, ale jen málokdy naštěstí vytváří skutečně frustrující momenty (to jsou nepočetná místa, kdy hráč skáče tam a zpět a musí měnit směr pohybu) – většinou se hádanky a obtížná místa koncentrují v oblasti s touž perspektivou a checkpointy jsou naštěstí rozmístěny na každém kroku.

Graffiti a rap

Bezchybným kamínkem do mozaiky sprejerské stylizace je hiphopový soundtrack. Autoři spolupracovali s Mr. Lifem – bostonský raper pro ně nahrál několik původních písniček a ty nejenže dotvářejí atmosféru hry, ale zůstanou v paměti i po jejím opuštění. Částečně je důvodem i jejich opakování – vzhledem ke své délce jich asi hra potřebovala více. Zároveň se patří varování: kdo nepřistoupí na jejich rytmus, obvyklou míru vulgarismů a fakt, že se rýmují i slova, která se vlastně vůbec nerýmují, možná by měl sáhnout po jiném titulu. Stylizace vizuální je dotažená zejména v nabídkách a skrze některé ikonky, které připomínají vydařené tagy. Překvapením naopak může být, že ne vždy Nox bojuje s graffiti nepřáteli: nejhorším protivníkem pro kresleného panáčka je totiž voda, záludné améby nebo různí zástupci fauny a flory.

Opakovat, opakovat

Sideway: New York prezentuje obstojný mix skákání a hledání cesty vpřed s boji. Nepřátelé se představují postupně a každý z nich vyžaduje specifický přístup – normální cestou může být téměr nezranitelný, padne ale, když na něj Nox zaútočí ze vzduchu, anebo si ho nějakou speciální schopností "připraví". Arzenál Noxových pohybů se postupně rozšiřuje, k základnímu barevnému útoku přibudou další možnosti typu klouzání, dvojitého skoku nebo barevného granátu – a prudce rostoucí obtížnost donutí hráče, aby je využíval. Sideway: New York je docela dlouhá hra, a to nejen proto, že obsahuje velké množství úrovní v různých čtvrtích, ale zejména pro fakt, že je hlavní hrdina velmi zranitelný a umírání patří k běžnému koloritu průchodu levely. Nejčastěji pak pochopitelně v soubojích s bossáky (šílený králík dovede přivést skutečně takřka k šílenství).

Zprasené ovládání

Bohužel, vedle smrtí objektivně způsobených nedostatkem dovedností hráče nebo špatnou volbou schopnosti jsou tu i smrti vysloveně nespravedlivé. Menším nedostatkem je absence vizuálních hintů, jak zdolat některé nově se objevující nepřátele – možná jde o zmlsanost moderními tituly, ale je zvykem aspoň naznačit slabé místo a ne nechat hráče tápat. Zásadní obtíží se stává špatně optimalizovaný programový kód: hra se občas z neznámých důvodů trhá a na některých sestavách i padá. V neposlední řadě pak pečlivě připravnou sekvenci Noxových pohybů mnohdy odsoudí k neúspěchu nepřesné ovládání. Trochu přehnaná setrvačnost budí dojem, jako by Noxova postavička ustavičně klouzala po ledě a tolerance pro načasování odrazů a stisku správné klávesy při skocích mohla být vyšší.

Sideway: New York tak není podobným zjevením jako třeba Rochard. Stále však jde o velmi příjemnou plošinovku, která může nadchnout ty, kdo mají vztah ke graffiti. Nezvyklé prostředí a dobře dotažená stylizace z ní dělají titul hodný desetidolarové budgetové ceny: za "pár babek" nabídne pět až šest hodin zábavy, při níž se radost z objevování nových a nových zákoutí mísí se spravedlivým vztekem.