Quantum of Solace

Víte, jaké je jedno z největších novinářských klišé? Ne, není to zvídavá otázka na konci, není to dokonce ani klasická zajetá šablona příběh-hratelnost-grafika-tři řádky o ničem a konec. Je to srovnávání každé bondovské hry s naprosto ženijálním počinem - GoldenEye! Pro Nintendo 64 ovšem. Nikdy předtím a nikdy potom se James Bond neproháněl v počítačové hře s takovým elánem, jako právě tehdy. Možná právě proto se všechna herní studia na světě otočily k bondovkám číslo dvacet (ubohé Dnes neumírej) a dvacet jedna (výtečné Casino Royale) zády a trumfy vytasili až letos, kdy elegantní svalovec Daniel Craig dokázal, že se může směle měřit s šarmem legendárního Seana Conneryho. A i když je Quantum of Solace docela dost fajn film, tak je až s podivem, jak se na něj vývojářský tým z Treyarchu trestuhodně vykašlal a vyprodukoval zcela obyčejnou koridorovou first/third person střílečku, kterou máte dohranou za pět hodin. V tom lepším případě.

Zlaté oko je věčné

Ačkoliv by se mohlo zdát, že z logiky věci nemohli mít vývojáři posledního Call of Duty lehčí práci, stačí přece sledovat děj filmu a přidat tam tisíc nepřátel na odstřel, sami si zašmodrchali ruce přidáním cameo linie z Casina Royale, která se tu a tam objeví a zase zmizí. A i když je to fajn nápad zabít dvě mouchy jednou ranou, ve hře to moc dobře nefunguje. Vaší jedinou starostí totiž bude prostřílet se z bodu A do bodu B, při tom se krýt za překážkami a na konci to bossovi nandat pěkně postaru – mačkáním tlačítek ve správný moment. Jedinou šancí, kdy se budete moci na chvilku podat dveře s příběhem, je totiž sledování nudných a nezajímavých (technicky však dobře zvládnutých) animací mezi jednotlivými úrovněmi a podrobným studováním briefingů. Treyarch tak šmahem vyhodil ze hry to, čím se právě poslední dvě Bondovky mohou pyšnit – tedy netradiční námět, který se netočil ani tak kolem nějakého všemi mastmi mazaného záporáka, ale dal trochu nahlédnout do duše na první pohled bezcitného zabijáka, který sbalí každou sexy kočku v okolí a bude u toho trousit jednu protřepanou a nemíchanou hlášku za druhou. Tak přesně tohle tu není, aby bylo jasno. Naopak si do sytosti užijete následujících situací. Představte si, že máte skladiště. Takové obyčejné, s hodně bednami a dvouma dveřmi. Prostě skladiště, jak má být. A vy do něj vstoupíte a z druhé strany se na vás začnou hrnout nepřátelé. Je jich moc. Tak dvacet odhadem. Co byste udělali? Oběhli je? Snažili se taktizovat za použití tlumiče? Pche. Vy je prostě musíte všechny do jednoho vystřílet, abyste mohli pokračovat dál. Ne, to není legrace. Prostě a jednoduše musíte v každé minioblasti, kterých je v úrovni hned několik, dočista do čista uklidit od nepřátelské havěti, aby se vám milosrdně otevřely dveře do další části, kde na vás zase čeká dvacet jiných (mrk, mrk!) sígrů, kteří nemají nic lepšího na práci, než postávat za rohem a čekat, až si vás všimnou. Ne vy jich, oni vás!

Zítřek nikdy nemá kvantum útěchy

Dalším bondovským trademarkem vždycky bylo využívání nejrůznějších technických hraček. Ať už se jednalo o střízlivé dálkové ovládání auta, nebo lehce groteskní raketomet, schovaný v sádře místo zlomené nohy. Jenže vynálezce Q umřel jak ve filmovém, tak reálném životě a John Cleese, jakkoliv je charismatický, prostě nikdy Bondovi do torničky na misi odpuzovač žraloků schovaný v krabičce od zápalek nepřibalí. Proto se není co divit, že jedinou hi-tech vymožeností tu budou zbraně. Buď si vystačíte s tím, co dostanete na začátku, nebo poberete (většinou mnohem účinnější) hračky, které vypadly z kapes mrtvých nepřátel. Ovšem pokud se podíváte na začátek této recenze, uvidíte tam slovíčka „third person střílečka.“ Čím to? Quantum of Solace totiž není pouze doomovka, ale využívá inteligentního systému krytí, který zpopularizovaly třeba Gears of War. Pokud se přiblížíte k nějaké překážce (dveře, bedna, zábradlí), tak stačí jedno cvaknutí tlačítka, aby se kamera přepnula do Tomb Raider-like pohledu, při kterém vidíte všechny svaly Daniela Craiga pěkně zahalené ve slušivém sáčku. Díky tomu pro vás není problém se vždy schovat, vystřílet všechno v dohledu a zase se jít schovat jinam. Systém je to geniálně jednoduchý, funguje naprosto skvěle a hlavně je neskutečně intuitivní, takže za chvilku budete žadonit, aby ho odteď používaly všechny first-person střílečky.

Špion, kterému celý svět nestačil

Pamatujete na ta novinářská klišé? Tak si zapamatujte, že v tuhle dobu se vždycky probírá grafika. Ale občas jsou přednější zvuky. Jako třeba teď. Ono když vám do uší hraje licencovaná muzika od Davida Arnolda, tak to nemůžete jen tak s ledovým klidem přejít. Akorát by jí nemuselo být tak málo. Stejně jako všech ostatních zvuků. Jediné, čeho si užijete do sytosti je střelba. Naštěstí i nestudované ucho pozná, že v ruce právě držíte roztomilou UZI a ne těžký kalibr AUG, takže palec nahoru. Grafickému oddělení Treyarchu by ale neškodilo nějaké zevrubnější školení o tom, jak udělat hru dostatečně zajímavou i pro člověka, který se jenom dívá. Po technické stránce nepůsobí sice Quantum of Solace extrémně špatně, ovšem ani jednou se vám nestane, že byste před něčím oněměli úžasem, nebo se zatajeným dechem sledovali akční honičku mezi nablýskanými žihadly na úzkých horských serpentinách. Vy se nebudete nudit, nebudete nadšeni. Vám to prostě bude úplně jedno…

A pravděpodobně tu animačku taky hned odkliknete…

Quantum of Solace je hra plná nelogičností. Inteligence nepřátel je toho zářným příkladem. Uznejte sami, kdy jste naposledy viděli, že by nepřátelské vojáky tolik zajímal vámi hozený granát, že by se z bezpečného úkrytu sami vydali ho prozkoumat trochu zevrubněji? Ti, co pobrali fištrónu trochu víc, alespoň neustále setrvávají na jednom místě a neúnavně po vás pálí jednu kulku za druhou, dokud je přesnou ranou z Walthera PPK neodpravíte. Stejně tak je nelogické, že při pronásledování hlavního bastarda dostala jeho postava do vínku opravdu boží schopnosti. Třeba se někde zasekne a vy do něj pálíte o sto sedm. Jemu to ale neubere ani kousíček života, dokonce ani krev z něj nestříká. S bossy si to prostě budete muset vyřídit vždy až na konci a i kdybyste měli perfektní výhled na jejich orosená čela a v ruce odstřelovačskou pušku (a v žaludku několik pilulek diazepamu), ani sebelépe mířenou ránou je nemáte šanci škrábnout. Ještě že je tu multiplayer, který se po deseti letech strávených v ruském zajetí vrací na scénu. Nabídka módu je sice neskutečně obyčejná, ale zase velmi pestrá, a pokud se zasekne drápkem, je docela dost dobře možné, že strávíte několik večerů ve společnosti agentů, tajných agentů. A multiplayer je také to jediné, co táhne Quantum of Solace z bažin podprůměru zpátky do vod bezpečné šestky. Nejedná se sice o nejhorší filmovou hru všech dob, naopak se (bohužel) řadí k těm lepším, ale vzhledem k nabité konkurenci, kdy o vaši přízeň bojují jiné těžké kalibry bude mít co dělat, aby nalákala nevědoucí hráče slavným jménem, se kterým nemá skoro nic společného.